Cestu začali manželé Urbanovi plánovat v roce 2014. „Já si na to pamatuji docela přesně. My jsme v té době pracovali s Janou v jednom zaměstnání, a já jsem Janě napsal, že bychom si mohli koupit nějaké staré české auto s motorem vzadu a jet do Íránu,“ vzpomíná Dan Urban. „Za deset minut Jana odepsala: Hurá, jedem do Íránu!“
Tím starým autem nakonec byla Škoda 100 z roku 1969, kterému začali říkat Barča. Náležitě technicky i teoreticky vybaveni vyrazili na cestu v roce 2016.
„Pro tuto cestu jsme se rozhodli, protože pro nás byla poměrně levná a mohli jsme jet po vlastní ose. Nemuseli jsme nikam letět, převážet auto, ani plout trajektem. Vyráželi jsme rovnou z domova a jeli jsme po vlastních kolech až do našeho vysněného cíle,“ popisuje Dana Urbanová.
Cestou v Uzbekistánu
Moderní GPS navigaci nechali doma, museli si vystačit jen s mapou a kompasem, který jim udával správný směr. Během svého dobrodružství navštívili celkem 14 zemí: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Rusko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko a Polsko.
Původní plán cesty počítal s patnácti tisíci kilometry, ale vzhledem k tomu, že jeli opravdu jen podle mapy, přibylo na tachometru Barčy nakonec 16 500 kilometrů. „Samozřejmě že jsme bloudili. Orientace v mapě je dost náročná, navíc když mapa v některých státech vůbec neodpovídá skutečnosti a musíte improvizovat,“ upozorňuje hlavní navigátorka.
Od cesty je neodradil ani vojenský puč v Turecku, který vypukl den před jejich odjezdem. Neklidem zmítanou zemí i proto pouze projížděli. Zastavili až u hranic v divokém Kurdistánu. „Byli jsme překvapení, jak jsou tam lidi strašně hodní. Snažili se nám pomoci, když jsme hledali nocleh nebo když jsme zabloudili. Vždycky se našel někdo, kdo nám poradil, ukázal nám na mapě, kam jet. Cítili jsme se tam opravdu bezpečně a místní byli rádi, že se tam na ně někdo přijel podívat,“ popisuje Dan Urban.
To samé by se dalo říct i o sousedním Íránu. Je to krásná země se špatnou pověstí, mezi jejíž největší poklady patří tamní příroda a pohostinnost místních, kterou oceníte hlavně v nouzi. Třeba když si vaše staré auto vybere slabší chvilku. „Do Íránu jsme jeli z Turecka přes hranici, která byla vysoko v horách. Když jsme jeli z kopce dolů, přestalo nám auto zatáčet a málem jsme se zřítili do propasti. Ale dobře to dopadlo. Pomalu jsme dojeli do osady v údolí a tam jsme si našli servis, kde nám Barču opravili s pomocí kladiva a šroubováku. Krásně se tam o nás postarali, dali nám jídlo i pití, a nechtěli za to skoro žádné peníze,“ vzpomíná Dan Urban na poněkud divoký příjezd do Íránu.
V servisu
Velkou změnu hned po příjezdu do cílové země prožívala hlavně jeho žena. „Už na hranicích jsem musela mít dlouhé kalhoty, dlouhý rukáv a zahalené vlasy. Když jsme se dostali přes hranice, tak se se mnou de facto nikdo nebavil. To neznamená, že by ke mně Íránci neměli úctu, nebo že by se o mně nestarali, ale všechno zkrátka řešili přes manžela. Když mi chtěli dát napít, pohostit mě nebo se mnou mluvit, tak se nejdřív zeptali manžela na svolení, a teprve potom se mnou komunikovali. Neexistovalo, abych šla sama něco zařizovat, to by mi nikdo ani neodpověděl,“ vzpomíná Jana Urbanová.
Celou cestu spali jen pod širákem, na zemi vedle svého auta. Stan si postavili jen výjimečně. Až do Íránu to bez problému fungovalo. „Vůbec jsme spaní neřešili, ani neplánovali. Kde jsme zastavili, tam jsme se vyspali. Dokonce jsme ani nepřemýšleli, jestli by se nám mohlo něco stát. Až v Íránu jsme si našli místo, které bylo opravdu strašidelné a vůbec jsem tam nechtěla být. Ale byli jsme unavení a bylo pozdě, tak jsme si lehli vedle auta. Asi za hodinu se objevilo světlo, měla jsem pocit, že nás někdo přepadl. Nad námi stáli policisté, mířili na nás samopaly,“ říká Dana.
Manželé spali hned vedle auta tam, kde zrovna zastavili.
U Perského zálivu
Z dramatické situace se nakonec vyklubala nevídaná pomoc. S policisty jeli do asi 30 kilometrů vzdáleného města, tam jim strážci zákona s pomocí překladače na mobilu vysvětlili, že spali v poušti, kde žijí jedovatí hadi a pavouci. „Vysvětlili nám, že v Íránu je zvykem spát v parcích. Od té doby jsme spali a kempovali jenom tam,“ vypráví Dan Urban.
Více informací a záběrů z jejich dobrodružné cesty najdete v našem hlavním článkovém videu.
