K tomu, abyste dnes obkroužili celou planetu Zemi, vám stačí štěstí na navazující spoje, finanční prostředky na letenky, cestovní pas a jednapadesát hodin čistého času. To je vlastně všechno, co dnes potřebujete k cestě kolem světa. Že taková výprava pozbývá finesu a je naprosto povrchním zážitkem? Právě toho si byl Torbjørn Pedersen, přezdívaný Thor, rodák z dánského Kerteminde, dobře vědom. Tímto způsobem totiž svět poznávat nechtěl.
V roce 2013 dal výpověď v práci, rozloučil se s rodinou a vyrazil. Kam? Jeho cílem bylo navštívit všechny země světa. A protože svou cestu vnitřně chápal i jako cíl, chtěl ji naplnit jinak než jen stohem rezervovaných letenek a předplacených hotelů. Preferoval pomalé cestování a osobní kontakt. A tak si letadlo jako dopravní prostředek zakázal.
Těch pravidel, která si vytyčil, bylo ještě několik. Brojil proti planému sběratelství razítek v cestovním pasu, nechtěl poznávat cizí kraje z rychlíku. A tak si stanovil, že minimální doba jeho pobytu v každé navštívené zemi musí činit alespoň čtyřiadvacet hodin.
Třiapadesát kilometrů po hongkongské stezce Lantau kráčel „Thor“ i s dobrodruhem z Česka.
Druhým pravidlem si získal srdce těch, kteří fandí nízkorozpočtovému cestování. Pedersen si totiž nechtěl zážitky kupovat, toužil po autentičnosti. A tak se rozhodl, že jeho denní výdaje nebudou přesahovat dvacet dolarů. V dodržování nebyl až tak striktní, ale umírněnost ve výdajích blížící se průměru 450 korun na den mu povětšinou vydržela. Snazší to pochopitelně bylo v rozvojových zemích, o něco horší pak třeba v Singapuru nebo Dubaji.
A poslední pravidlo? Vydržet na cestě. Nevrátit se domů dřív, než dokončí celou etapu. A to bylo nakonec nejtěžší.
Když se v říjnu 2013 třiatřicetiletý Pedersen vydal do světa, měl už slušně nacestováno. Jako voják sborů OSN pobýval v Eritrei a Etiopii, pracoval jako manažer firemní logistiky v Libyi, Bangladéši, Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Ale závazek nesejít z vytyčené cesty a nepodlehnout tíživému stesku po domově pro něj i tak patřilo k těm nejtíživějším pravidlům.
Proč? Protože svět tam je!
S jednoduše nastíněným plánem a pár pravidly se pochopitelně pojila jedna zásadní otázka. Pedersena se na ni ptali často, ale odpověď na ni vlastně najít nikdy nedokázal. Proč to vlastně celé podniká?
Často přitom citoval horolezce George Malloryho, který na otázku, proč chce vylézt na Mount Everest, odpověděl: „Protože tam je!“ Pedersen připouští, že neměl a ani nemá jasný motiv. Ale touha vidět svět prý byla omračující. „Možná to byla jen potřeba zažít dobrodružství, pokusit se udělat něco, co přede mnou ještě nikdo nedokázal,“ píše na svém blogu Once Upon a Saga.
V ukrajinské kavárně klobouk vypadá ještě čerstvě, ale to se psal teprve rok 2013.
Jen málokdo za svůj život procestoval všechny země světa. „Podařilo se to prý mnohem méně lidem než těm, kteří zdolali Mount Everest. Ale zatím žádný dobrodruh neprocestoval všechny země světa zcela bez létání. Tak proč se o to nepokusit?“ ptá se. „Mohl jsem se zavřít do knihovny, číst si o zemích světa a koukat na cestopisné dokumenty. Anebo jsem se mohl zvednout a všechno to uvidět na vlastní oči.“
To, že jeho cesta vlastně zprvu neměla důvod, prý bylo osvobozující. Smysl v ní totiž mohl sám hledat. Stal se například dánským ambasadorem mezinárodní organizace Červeného kříže. A také mohl těm, kteří jeho cestu průběžně sledovali, sdělit jedno důležité poselství. „Média nám ukazují jen tu senzační část světa. Často se z nich dozvídáme o teroru, korupci, konfliktech, přírodních katastrofách, úmrtích, extremistech… noviny jsou plné titulků děsivých zpráv. Ale svět není jen takový. Je taky okouzlující, přátelský, pohostinný.“
Torbjorn Pedersen v zahraniční vystupoval jako dánský ambasador Červeného kříže.
Torbjørn Pedersen se do nepohody vybavil heslem, že každý cizinec je vlastně přítelem, kterého jen zatím nepoznal blíž. A s podobně otevřenou myslí, bez zbytečných předsudků a obav, se rozhodl poznat svět tak, jak to nikdo před ním ještě neudělal.
Bez letadla to obnášelo pouť trvající bezmála deset let – celkem 3 576 dní na trase dlouhé 358 883 kilometrů. Což by samo o sobě stačilo k tomu, aby Zemi obkroužil devětkrát.
Z dopravních prostředků, které využil, vznikla pozoruhodná statistika. Svezl se 351 autobusy, 158 vlaky, 219 taxíky. A také jel třiačtyřicetkrát rikšou. Jako pasažér se plavil na palubě třiatřiceti lodí, a svezl se i sedmatřiceti loďmi nákladními. „Ale nejde o čísla,“ rozkládá Pedersen. „Jde o oslavu laskavosti lidí, které jsem cestou potkal, a o sdílení pozitivního pohledu na svět.“
Plány jsou od toho, aby se měnily
Jedna věc je nezdolná chuť k návštěvě každé země světa, něco jiného pak spočítat, kolik těch zemí vlastně je. OSN uznává statut 195 suverénních států, ale jsou tu i území nezávislá a o nezávislost usilující. Pedersen si jich tedy do cestovního itineráře nakonec poznačil 202.
Jak se ukázalo, úplně při tom zapomněl na Rovníkovou Guineu, do které se pak čtyři měsíce pokoušel získat vstupní víza. Se sháněním víz se vůbec pojily komplikace. Během pobytu v Mongolsku si například zažádal o víza do Číny. Ale protože si cestou „zašel“ dvanáct a půl tisíce kilometrů oklikou přes Pákistán, jeho víza propadla a musel o ně zabojovat znovu.
Cestovních pasů ve svém držení musel mít dohromady deset, aby mohl vstupovat i do vzájemně znepřátelených zemí. Nesnadné to bylo i se vstupem do Sýrie, Iránu, Nauru a Angoly. V Ghaně ho potrápil těžký záchvat mozkové malárie, navíc málem nepřežil čtyřdenní bouři při překonávání Atlantiku na palubě kontejnerové lodi plující z Islandu do Kanady.
Česká stopa? Byla to jen chvilka
Náš stát na své cestě pochopitelně vynechat nemohl, Česko bylo osmadvacátou zemí, kterou navštívil. Pokud jste náhodou 24. listopadu 2013 potkali toulat se brněnskými uličkami vousatého mladíka s legračním kloboučkem, mohl to být právě on. Nenáročné Česko absolvoval jako oddech po dobrodružnějším Balkánu, a od nás pak zamířil do Polska a dál do Litvy, Běloruska a Ruska.
Momentky z Brna na cestě dlouhé 358 883 kilometrů nezáří.
Sdílet bez předsudků s domorodci jejich pokrmy? Jistě. Včetně nakládaného hermelínu z brněnské putyky.
To bylo ovšem v době, kdy se jeho plán úspěšně dařil a počítal s tím, že déle než čtyři léta mu cesta trvat nebude. Jenže byrokracie, poruchy lodí, válečné konflikty, fyzické vyčerpání a nemoci si vybraly svou daň. V lednu 2020 mu do finiše chybělo posledních devět zemí. Jenže tehdy udeřil covid-19, který učinil cestování po světě dost razantně přítrž.
Pedersen uvázl na celé dva roky v Hongkongu, který kvůli pandemii nesměl opustit. „Byla to strašná zkouška. Na jedné straně to bylo asi nejhorší období mého života, ale tak nějak i nejlepší. Jsem rád, že jsem to nevzdal.“
„Na jedné straně to bylo asi nejhorší období mého života, ale tak nějak i nejlepší. Jsem rád, že jsem to nevzdal,“ vzpomíná Pedersen na Hongkong.
Čas trávil přípravou a dalším plánováním. K tomu, aby na svou další zastávku – Palau – mohl dorazit nákladní lodí, musel šest měsíců vyjednávat s tamním ministerstvem zdravotnictví. „Po patnácti dnech cesty přes Pacifik strávil osm ze svých čtrnácti dní v Palau v hotelové karanténě. Následovala šestnáctidenní cesta zpět do Hongkongu a další dva týdny karantény. Nebylo to zrovna snadné.“
Ještě zbývala Samoa, Tonga, Nový Zéland…Jeho poslední zastávkou, 203. zemí v pořadí, byly Maledivy. Pak už zbývala jen poslední cesta domů, do Dánska.
Svět je lepší, než si myslíme
„Až když se na obzoru rýsoval Aarhus, teprve mi došlo, že už nebudou žádní jedovatí hadi, divocí psi, malárie ani další víza, které je třeba zajistit,“ říká. Přistál 24. května a v docích na něj čekaly desítky přátel a rodina. A také jeho manželka. Torbjørn Pedersen se totiž na cestě oženil.
S pomocí americké ambasády totiž v roce 2021 zrealizoval poněkud netradiční virtuální obřad s dívkou, kterou po výstupu na Mt. Kenya požádal o roku. Od té doby se na cestách „potkali“ šestadvacetkrát v různých destinacích.
Doufal, že ho uvítá aspoň rodina. Zástup fanoušků ho v Aarhusu překvapil.
Šťastný návrat domů považuje za nejsilnější zážitek svého života. „Ale pořád v sobě nějak zpracovávám, že ta cesta už skončila a přemýšlím, co bude dál.“
Svět je prý fantastické místo, které je mnohem pohostinnější a vlídnější, než jak se nám při sledování zpravodajství může zdát. A kdo jiný by to měl vědět než člověk, který osobně navštívil všechny země světa, a nepotřeboval k tomu letadlo. Ne nutně proto, aby šetřil emise a snižoval svou ekologickou stopu. Ale protože to ještě nikdo před ním neudělal.
