Ve městě Altdorf v srdci Švýcarska vládne po sedmé hodině ráno běžný ruch začátku všedního dne. Lidé spěchají za prací, občas někdo narychlo zaskočí do trafiky. Památníku Viléma Tella si nikdo nevšímá. A tak ho mám celý pro sebe.
Tip na dovolenouŠvýcarsko je jedinečnou horskou zemí s velmi rozmanitou přírodní i kulturní nabídkou. Vyberte si zájezd na dovolená.iDNES.cz a objevte jeho kouzlo. |
V tuhle dobu jsem tu jediný, komu zbývá pár minut na to, zastavit se pod sochou světoznámého lučištníka a jeho malého synka. Tak tady se to prý stalo: z hlavy vlastního potomka kdysi musel právě zde sestřelit jablko na rozkaz místního habsburského správce poté, co se odmítl klanět jeho klobouku.
Koukám, kde asi vztyčil zpupný správce stožár s kloboukem. A kde mohl stát Tell s kuší. A kde jeho syn s jablkem.
Chvilku přemýšlím o tom, že jeden paličatý sedlák s kuší stál u zrodu pověstné švýcarské nezávislosti. Ale i já už musím běžet, jede mi autobus.
Památník Viléma Tella v Altdorfu
Ve voze s konví mléka
Na zastávce vedle altdorfské pošty stojí jakýsi prodloužený žlutý minibus s přívěsem.
"Dobrý den. Nevíte prosím, odkud tady jede autobus k Urnerskému jezeru?" ptám se řidiče.
Může se hodithttp://mojesvycarsko.com www.sbb.ch www.meteoschweiz.admin.ch |
"Já tam jedu. Budu tam jezdit celý den," směje se šofér a podává mi jízdenku.
Trochu zmateně nasedám a ještě víc znejistím, když "autobus" zastaví v mlékárně u nádraží. Jakmile řidič vyskočí a začne přívěs nakládat mlékárenskými konvemi, jsem si takřka jistý: tohle natáčí nějaká skrytá kamera!
Ale jsem vedle. Jen se mi poštěstilo nachomýtnout se k rutině všedního rána na autobusové lince vedoucí z Altdorfu k jezeru a od něj nahoru do kopců k odlehlé farmě. Cestujících je tu pomálu, a přece má tenhle spoj nenahraditelný význam – sváží totiž mléko z hor.
Švýcaři jsou pořád šetrní hospodáři. Naučila je to dlouhá staletí chudoby, kdy byli odkázáni jen na své zemědělce, jakkoli se dnes jejich země řadí mezi nejbohatší na světě. A tak turisty k nejposvátnějšímu místu švýcarských dějin přibližují vozem, kterým přepravují mléko.
Louka Rütli
Zvonkohra nad Tellovou kaplí
Švýcarská národní túra nad Urnerským jezerem
Jak Švýcarsko vzniklo na zelené louce
Před více než 700 roky právě tady, na březích Urnerského jezera, spojili alpští sedláci poprvé své síly. Byla to obyčejná louka. Jmenuje se Rütli a podle kronik na ní vzniklo 1. srpna 1291 první spříseženstvo tří kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden na společnou obranu proti rozpínavým Habsburkům, k nimž se posléze přidávali další a další.
Dostat se na Rütli není zrána zrovna snadné. Silnice až na místo nevede a parníky po jezeře tak brzy ještě neplují. A tak poté, co mi zamává rozesmátý řidič autobusu s mlékařskými konvemi, vyrážím na tříhodinový pochod ke kořenům Švýcarska.
Pěší tunel na břehu jezera
Zkraje se mi to nezdá, stezka mě totiž vede do silničního tunelu na břehu jezera. Ale je to v pohodě, asi po dvaceti metrech odbočuje z nové silnice starý tunel výhradně pro pěší, který tu zbyl po staleté koňské stezce a nabízí i parádní vyhlídky na jezero skalními okny.
Takhle jsem pochodoval od autobusu v Isletenu asi půl hodiny až do Bauenu, vísky jako malované, schované na břehu v závětří pod vysokou skálou. Byl na ni hezký pohled. Jenže jsem musel nahoru. Ano, na tu skálu. Až na vrchol.
Čekal mě perný výstup. A pak hned zase sestup. Nějakých 400 výškových metrů nahoru do Seelisbergu a totéž dolů na Rütli. Víc než dvě hodiny poctivého tělocviku. Konečně jsem na Rütli. V tu chvíli mě nejvíc osloví, že na posvátné louce stojí zahradní hostinec. Přesnídávka přišla vhod.
Jinak toho na Rütli mnoho není. Pod stožárem se zářivě červenou švýcarskou vlajkou s bílým křížem líně přežvykují krávy, zvonce na jejich krcích vyluzují plechovou kakofonii, pak už je tu jen prosté dřevěné muzeum, stručně ilustrující historii Švýcarska, a čisťounké veřejné toalety. Pořádek musí být.
Škrábat se znovu přes kopec naštěstí nemusím, po desáté už vyjely kromě vlaků a autobusů konečně i parníky, a tak mě jeden sveze zpět do Isletenu, kam mě zavezl za kuropění autobus. Odtud až do přístavu Flüelen, na konečnou parníků, pochoduju nekonečnou rovinou podél vody, až je to chvílemi nuda. Snad jsem mohl raději ještě plout.
Vyhlídková cesta kolem vody Urnerského jezera
Největší vzrušení představují ochranné sítě nad hlavou, plné kamenů všech možných velikostí ze strmých útesů nade mnou. Při pohledu na tu nálož jsem vážně rád, že někoho napadlo je tady natáhnout.
A zase ten Tell
Za Flüelenem jsem opět vkročil na scénu Tellových legend. O Altdorfu už byla řeč. Ale úspěšným sestřelením jablka ze synovy hlavy příběh zdaleka neskončil. Arogantnímu habsburskému správci tenkrát vrtalo hlavou, na co má Tell v toulci druhý šíp, když směl mít jen jednu ránu. Tak se zeptal.
"Ten byl pro vás, kdybych nedejbože synovi ublížil," oznámil Tell suše. Načež byl upřímný Tell zatčen, odsouzen k doživotnímu žaláři a vsazen na loď, kterou při převozu vězně do šatlavy zastihla na Urnerském jezeře bouře. Zoufalí strážci šikovného sedláka rozvázali, aby jim pomohl vlnami zmítanou loď ovládat, ten nelenil, uprchl a krátce nato správce zabil.
Tellova kaplička na Urnerském jezeře
Teď stojím na místě, kde zmizel. Říká se mu Tellsplatte. Býval to obrovský placatý balvan na břehu jezera. Dnes tu stojí kaple s malovanými výjevy z Tellova života.
Výlety s vlakyPěší pouť podél Gotthardské železnice si můžete lehce naplánovat s pomocí servisního webu www.gottardo-wanderweg.ch. V němčině, francouzštině a italštině tam najdete nejen mapy a fotografie, ale i tipy na výhodné noclehy. |
A hned nad ní, vedle malé farmy ve stráni, zvoní poutníkům na pochod kromě místních krav každou celou hodinu také švýcarská národní zvonkohra. Na seznamu skladeb jsem našel švýcarskou hymnu i "tellovské" motivy.
Z Flüelenu se sem šlo asi hodinu nahoru a dolů po pěšině v náramných kulisách: nepochopitelně modré jezero, na něm majestátní parníky, na břehu vlaky slavné Gotthardské železnice, staleté tunely a skalní galerie s vyhlídkovými "okny", pro pěší a cyklisty. S foťákem jsem se nestačil otáčet.
I kdyby to všechno o Tellovi byly jen pověsti, tady se z nich během celodenního pochodování pod mnohasetmetrovými skalními stěnami lemujícími Urnerské jezero staly docela reálné příběhy.
