Na malou, velmi krátkou chvíli se mohu cítit jako v jiných časech. Stojím před řekou Kwai a ke mně se blíží osoba v uniformě.
Pohled, jaký se běžně nabízel dvěma stovkám tisíc nebožáků, kteří tady v úmorných podmínkách pracovali na co nejrychlejším dokončení mostu přes tok v západním Thajsku. Každodenní realita najatých asijských dělníků a válečných zajatců, kteří zde pod drsným velením japonských vojáků plnili svou mission impossible.
Jako bych nebyl v roce 2018, ale o tři čtvrtě století zpět, ve světě ještě nejistějším, než je ten současný. „Potřebujete s něčím pomoct?“ zeptá se mě člověk v uniformě.
Kdepak, toto je mírumilovná přítomnost. Tak odlišná od let 1942 a 1943, kdy by podobně vlídná slova od uniformovaného muže v těchto místech zazněla jen sotva.
Most stále slouží vlakům
Tehdy už hořela druhá světová válka naplno i v Asii. Japonsko prohrálo klíčovou námořní bitvu o Midway, a tak muselo přesunout své zásobovací tratě na souš. Proto se v létě 1942 začala budovat 415 kilometrů dlouhá železnice mezi Thajskem a Barmou.
Řeka se během války jmenovala Klong, Jméno Kwai získala až po natočení úspěšného filmu.
Film se nenatáčel v Thajsku, nýbrž na Srí Lance poblíž města Kitulgala.
Stavba, která měla kvůli nelidským pracovním podmínkám vejít do historie jako železnice smrti. Jedním z jejích symbolů se stal právě most přes řeku Kwai (tehdy zvanou Klong), proslavený románem Pierra Boulleho a oscarovým filmem Davida Leana. Ocelový kolos, který pomáhal pohánět japonskou válečnou mašinerii.
Dnes je motorem hlavně pro turismus v oblasti, každý rok na něj zavítají tři miliony lidí. „O víkendech sem jezdí hlavně Thajci, ve všední dny turisté. Nejčastěji ze zemí, které jsou s mostem historicky spojeny. Britové, Nizozemci a Australané, příslušníci národů, které na jeho stavbě pracovaly,“ líčí Thajka zpoza okénka budovy s informacemi.
Kromě turistického šlágru most stále plní také praktickou funkci, i nyní po něm jezdí vlaky, ač jen párkrát denně. Chodce v blízkosti kolejí varuje cedule, ať jsou při průjezdu vlaku opatrní s pořizováním selfie. „Kdekdo se chce vyfotit na mostu s blížícím se vlakem, což je ovšem dost nebezpečné,“ potvrzuje Thajka.
Poslouchám její varování a čekám, až vlak odjede, pak teprve vstupuji na most. Přecházím ho pomalým krokem, i tak se ze mě v horkém a vlhkém thajském klimatu řine pot.
V ďábelských podmínkách
V tu chvíli se v myšlenkách znovu ocitám v minulosti. Jak asi muselo být těm, kteří v parnu most stavěli? Práci nepřející podnebí bylo přitom jen zlomkem problémů. Měli minimum jídla, spali v malých stanech či chýších namačkaní na sebe (28 lidí ve stanu pro 8!). Pracovali celé dny, často holýma rukama a ve stresu, který jim zhoršovali japonští velitelé brutálním zacházením a zdánlivě nesplnitelným několikaměsíčním termínem. „Uvědomte si, že na ochranu vězňů nikdo nepoužívá své nejlepší vojáky,“ vysvětluje lakonicky nápis v muzeu věnovaném železnici smrti.
Při stavbě mostu umírali místní obyvatelé i váleční zajatci. V současné době navštíví most až tři miliony turistů.
Zázemí dělníků bylo mizerné, zdravotní péče chabá. Není divu, že mezi pracujícími propukly epidemie cholery, malárie či úplavice. Počet obětí při výstavbě železnice smrti byl šílený, uvádí se přes 100 tisíc místních a 16 tisíc zajatců.
Na jejich památku vznikly v okolí hřbitovy. Na tom hlavním, umístěném poblíž muzea železnice smrti v městě Kanchanaburi, leží uprostřed zeleně přes šest tisíc náhrobků, většina s dojemným vzkazem. Například: „Odešel, aniž by řekl sbohem, a zanechal drahocenné vzpomínky.“
Nejen pohled na ně připomene, o kolik je současnost proti minulosti milosrdnější. Dnes stojí na mostě přes Kwai prodavač pohlednic, místo vojáků se kolem něj usídlili stánkaři, pod ním vyhlíží svůj úlovek rybář. Turisté bojují o co nejlepší snímek nebo aspoň památku na slavné místo; proto ty zástupy lidí natahujících ruku s telefonem či fotoaparátem, aby si pořídili autoportrét.
Šťastná to doba, kdy nebezpečí pramenící z pořizování selfie je to největší, které hrozí u mostu přes řeku Kwai.
Mýty versus realitaMosty přes řeku Kwai byly původně dva - jeden dřevěný a 100 metrů od něj železobetonový, který stojí dodnes. Řeka se tehdy nejmenovala Kwai, ale Mae Klong, nynější název dostala až po úspěchu filmu. Ten se však nenatáčel v Thajsku, nýbrž na Srí Lance poblíž města Kitulgala. |
