A všudypřítomné smlouvání je jen další prověrkou vašich schopností i hereckého talentu. Přitom celé to úžasné divadlo prožíváte na pozadí nádherných scenérií uliček, vesnic, hor i pouští, opět připomínajícími spíše filmové kulisy než reálný svět. Ale právě takové je Maroko!
DO MAROKA PŘES GIBRALTAR
Nejpřirozenější cesta z Evropy do Maroka vede přes Gibraltarský průliv. Četné lodní linky tudy spojují španělské město Algeciras na evropském kontinentě se španělským městem Ceuta na kontinentě africkém. Ano, Ceuta leží sice v Africe, ale patří stále ke Španělskému království, stejně jako Melilla ležící o něco východněji. A do království Marockého se odtud dostanete přes hraniční přechod na kraji města.
HRANICE
Přicházíme nepříliš čistou ulicí na španělskou celnici, kde absolvujeme víceméně formální výstupní kontrolu a rychle tak pokročíme k celnici marocké. Zde panuje podivný zmatek.
Mezi několika čekajícími automobily a autobusy pobíhají muži ve světle žlutých až na zem sahajících dlouhých košilích s kapucí. Oděni v těchto marockých dželabách chaoticky a hlasitě řídí odbavovací ruch v prostoru celnice. My je ignorujeme a řadíme se do fronty u okénka ke kontrole dokladů. Jde to trošku ztuha, slunce sálá a cestovní elán se v tom vedru pomalu vypařuje.
A pak ještě jedno okénko, směnárna, ještě jedna kontrola a jsme z celnice vypuštěni do Maroka. Hurá!
Cesta k hraničnímu přechodu do Maroka
na okraji španělské Ceuty
O NÁS BEZ NÁS
Hned za celnicí se prostírá nečekaně rozlehlé parkoviště. Je plné velkých světlemodrých mercedesů v různém, většinou pokročilém stadiu ojetosti, mezi nimiž panuje čilé lidské hemžení. Než se stačíme zorientovat, zjišťujeme, že ono hemžení nějak nápadně směřuje k nám. Coby bledé tváře s velkými batohy na zádech působíme jako magnet. Vzápětí je hemžení u nás a začíná se o nás přetahovat.
Chvíli nám trvá, než pochopíme, že se mezi sebou řidiči všech těch modrých taxíků dohadují, kdo nás odtud odveze. Aniž se ve své zmatenosti máme možnost jakkoli vyjednávání účastnit, zůstává tu za okamžik jediný řidič a ostatní se pomalu rozcházejí zkusit štěstí jinde. Ujasníme si cenu, naložíme batohy do prostorného kufru, nasedneme a jedem.
Pulsující parkoviště modrých grand-taxi je první,
s čím se setkáte po přechodu hraničního přechodu z Ceuty
GRAND TAXI
Na nejbližší autobusové nádraží v Tetuánu nás veze grand-taxi, nejběžnější marocký dopravní prostředek na malé vzdálenosti. Mívá pravidelnou trasu a do jeho útrob se standardně namačká šest cestujících. Počítáno bez řidiče, pochopitelně. Čtyři sedí vzadu a dva vpředu na sedadle spolujezdce. Je to levné a celkem rychlé svezení.
Když vystupujeme a vyndáváme batohy zpod modré kapoty taxíku, pan řidič se nenadále dožaduje zaplacení dovozného za zavazadla. Vzhledem k tomu, že je prakticky stejné jako jízdné pro nás, se nám do placení opravdu nechce. A takhle dodatečně zvednout dohodnutou cenu, to se přece nedělá. Takže smlouváme, dohadujeme se a argumentujeme tak dlouho, až to pan řidič opravdu uzná a úsměvem se s námi loučí i bez zaplacení "přirážky". No, tentokrát mu to nevyšlo.
"WELKAM TO MARRROKO"
S pocitem vítězství vstupujeme do potemnělé haly tetuánského autobusového nádraží. Vyhledáme pokladnu společnosti, která jezdí do Chefchauenu a kupujeme lístky. Rovnou od okénka jsme ovšem jejich zřízencem hnáni svižně dolů, kde prý již autobus čeká jen na nás. Ani nemáme čas se rozhlédnout kolem. Vlastně jsme rádi, že nám to díky tomuto hodnému muži neujede.
A autobus už opravdu čeká. Nastartovaný, hučící a kouřící. Z jeho střechy na nás kdosi volá, ať mu podáme batohy, že nám je tam naloží. Tak učiníme, přičemž uznáme, že vzpírání plných batohů nad hlavu není zcela nejsnadnější. Batohy jsou přivázány proti pádu během jízdy po kostrbatých silničkách pohoří Rif a my se chystáme nasednout do vozu. Ale ouha, opět chtějí zaplatit za zavazadla.
Aha, známý trik, říkáme si a rezolutně a sebejistě platbu odmítáme. Pán ze střechy je ale prokazatelně jiného názoru. Znovu mu vysvětlujeme, že lístek už máme a nic dalšího platit nebudeme. On cosi rozčileně poznamená a vypadá to, že jsme opět zvítězili. Cha chá, my už se nedáme, myslíme si.
Jenže kdepak, poslední slovo ještě nepadlo. Jak překvapeně sledujeme naše batohy, kterak se opět spouštějí ze střechy dolů! Tak to jsme zřejmě nevyhráli. Rezignovaně podáváme pánovi 20 dirhamů a batohy jedou opět nahoru. Jeho oči radostně zazáří a zvolá hranatou angličtinou: "Welkam tu Marrroko!" No, tentokrát mu to vyšlo.
PRVNÍ MĚSTEČKO
Do Chefchauenu přijíždíme už prakticky za tmy. Malebné městečko na úpatí hor má na marocké poměry velmi svěží klima a je unikátní svoji přímo pohádkově vzhlížející medínou.
Nádherně zdobená kašna na jednom
z malých náměstíček v Chefchauenské medíně
Toto historické centrum města je dodnes obehnané hradbami a žije, podobně jako ostatní marocké medíny, svým vlastním životem. Trhy, obchody, řemeslnické dílny, to vše funguje stále stejně, jako někdy před sto lety. Z pekárny se line teplá vůně čerstvého chleba, z dílny tkalců se ozývá rytmické klapání ručních stavů a od kováře sem doléhá ozvěna jeho zvonivé práce.
Úzkými svažitými uličkami chodí muži v různobarevných dželabách i všelijak zahalené ženy. Všechny zdi, vchody i okna jsou tu bílo-šmolkově modré, až nepochopitelně zářící nebeskou čistotou.
Od autobusu se vydáváme do medíny hledat nějaký levný nocleh. Okamžitě se na nás vrhají místní samozvaní průvodci a nahaněči snad všech hotelů. Jejich nabídky se jen sypou. Bez ohledu na to, že o ně vůbec nestojíme a sami si chceme vybrat, kde první noc v Maroku strávíme.
O to víc jsou průvodci agilní až nesnesitelní, nelze je setřást. Jejich ochota je skutečně přehnaná. Ukazují nám cestu, popisují restaurace, hotely i obchody. Teprve když je několikrát důrazně upozorníme, že o jejich služby nestojíme a opravdu jim také nic nezaplatíme, se postupně vytrácejí a my můžeme v klidu hledat ubytování.
Prohlédneme si pár maličkých hotýlků ve starých berberských domech, kde k ubytování slouží miniaturní místnůstky s dřevěnými dveřmi a malými okénky. Zase to vypadá jako v pohádce ze světa skřítků. Mezi jednotlivými patry se kroutí křivolaké, strmé a šišaté bílé schody. Nakonec zůstáváme v honosně pojmenovaném, ale jinak skromném penzionu Valencia. Možná i proto, že z jeho střechy je nádherný výhled na celou bílo-modrou medínu i okolní hory.
Výhled na bílé terasovité střechy Chefchauenu
a věže kasby ze 17. století.
VEČER
Konečně zanecháme v našem novém domově své velké batohy a vyrážíme do večerní potemnělé medíny. A najednou si nás nikdo nevšímá. Zažíváme klid, o jakém se nám ještě před chvílí uprostřed chumlu průvodců ani nezdálo. Chodíme, sledujeme večerní město a na sklonku našeho prvního dne v Maroku přemýšlíme o životě i zvycích místních obyvatel.
|
MAROKO - MAROKO - MAROKO |
Líbí se nám, že zde, ještě na dosah Evropy si Maročané dokázali zachovat svůj tradiční způsob života. Obdivujeme, že jejich město je živé, kvetoucí obchodem a řemesly.
A nakonec si uvědomujeme, že i ona téměř trvalá snaha místních lidí vám neustále cosi vnucovat, smlouvat a dohadovat se, že i jakási tendence vás čas od času více či méně napálit a vyrazit z vás nějaký drobný peníz navíc, že to vše patří k jejich tradičnímu chování. Jde vždy jen o jakousi zkoušku chytrosti, mazanosti a obchodní taktiky, které jste podrobeni. Vždyť bez toho by Maroko nebylo Marokem.
A žádná pohádka bez zkoušek a nástrah přece nemůže být pohádkou.
 Na jednom z malých náměstíček v Chefchauenské medíně stojí nádherně zdobená kašna, ke které si místní obyvatele chodí pro pitnou vodu. |
 Z modrobílých uliček medíny v městečku Chefchauen jsou dobře vidět vrcholky pohoří Rif, na jehož úpatí město leží. |
 Cesta k hraničnímu přechodu do Maroka na okraji španělské Ceuty. |
 Výhled na bílé terasovité střechy Chefchauenu a věže kasby ze 17. století. |
 Postavami vzezřením jako z orientálních pohádech se Maroko jen hemží. (ilustrační foto) |
 Pulsující parkoviště modrých grand-taxi je první, s čím se setkáte hned za hraničním přechodem z Ceuty. |
 Ceuta leží sice na africkém kontinentě, ale již mnoho staletí patří pod španělskou správu. |
