Madrid: strhující město, které turisty miluje

"Pojďte si sednout," vybízí mě mladý muž v metru a tentokrát s úlevou nabídku přijímám. Mám totiž dvacetikilový batoh, je po 22. hodině a před chvílí jsme přistáli v Madridu. Sympatické uvítání. Ohleduplnost a vnímavost jsou ostatně pro španělskou metropoli, na rozdíl od Prahy, tím nejtypičtějším.

Levné volání

Do Španělska můžete volat od 1,19 Kč/min. Více na www.klikniavolej.cz

Po více než deseti letech, co jsem tady byl naposledy, na mě Madrid udělal úplně nový dojem. Myslím, že to bylo v létě 1997, kdy jsme tudy projížděli. Lidé se mi zdáli nekomunikativní až uzavření, mluvili jen španělsky. Vzpomínám na ohromné rozkopané, zaprášené bulváry... Moc se mi tu tehdy nelíbilo.

Je to ale hodně o pocitech a letos to bylo přesně naopak. Částečně určitě i proto, že jsem se za poslední dva roky naučil španělsky. Takže teď se hned domlouvám s pracovníkem metra, kudy se dostaneme do našeho hotýlku. Ochotně mi vysvětluje, ukazuje na mapě a radí, kde a jak přestoupit.

Madrid zjevně hodně investuje do služeb pro turisty a do veřejného pořádku, na každém rohu hlídkuje nějaký státní zaměstnanec, policista, pracovník metra či metař. Až to skoro vypadá, že je zde umělá státní přezaměstnanost. Aspoň máte pocit, že je tu bezpečno a že je o vás dobře postaráno.

Gran Via

Proslulé galerie

Madrid je poměrně mladé, obrovské město se 3 miliony lidí. Starých památek tu moc nenajdete, zato tu jezdí metro na deseti trasách a všude se něco děje, rušná atmosféra je strhující. Na každém kroku máte pocit, že metropole je urbanisticky výborně řešená. Všude je spousta parků, příjemných zákoutí, cítíte se tu uvolněně, s pocitem, že město je tu pro vás.

Největší atrakcí jsou určitě galerie. Vždyť kromě Dona Quijota a karavel, co objevily Ameriku, se do světových dějin zapsalo hlavně španělské malířství: Picasso, Dalí, Goya, El Greco...

Značka obrazové galerie Prado osloví i laiky. Osobně radši vnímám cizí kraje prostřednictvím života, ale tentokrát jsme si jedno odpoledne vyčlenili a do Prada s "neživými" díly starých mistrů zavítali.

Pokora v Pradu

Díváte se na vývoj evropského malířství vykreslujícího na počátku jen biblické výjevy na objednávku církve od El Greca a dalších mistrů, přes Goyu a jeho přerod z klasického malíře ve snová dramata typu Saturn požírající své dítě, až po Hieronyma Bosche a jeho předsurrealistické hororově-erotické výjevy, které by snad mohl cenzurovat i současný benevolentní mravnostní dozor, natož v té době na přelomu 15. a 16. století, kdy ho snad museli chtít upálit.

A právě v tu chvíli si uvědomíte relativitu propasti staletí času. To, že život je vlastně stále podobný a že i staletí před námi řešili lidé podobné nebo dokonce stejné problémy, které jsou nakonec hlavně v hlavě a - náhle k vám přijde trocha té pokory...

Galerie Prado, fronta na vstup zdarma (denně od 18:00, v neděli od 17:00)

Picassova Guernika místo čepic

Obrazové umění v Madridu je asi největší vizitkou, kterou se město snaží prodat. Proto v pěší zóně v samotném centru nenajdete krámky čepičářů nebo jiných cetek, ale prodávají zde reprodukce Picassovy Guerniky, Goyovy Majy nebo Velazquesovy infantky. Škoda, že turista v Praze musí mít dojem, že typickým českým symbolem je bábuška, ušanka a ruská uniforma.

Kavárna na Plaza Mayor, kafe, churros a wifi

Současný Madrid, to jsou pak hlavně kavárny a kavárničky - café solo nebo americano a k tomu si přečíst noviny: El Mundo, El País nebo ABC. U těch posledních, snad nejvíc pravicových, mě zaujalo, že jdou hodně proti klasické novinářské škole, místo zpravodajství mají v první půlce listu komentáře a velmi výrazně propagují internetovou verzi.

V kavárně na hlavním madridském náměstí Plaza Mayor jsem se se svým notebookem zdarma připojil k mezinárodní komunitní wifi síti Fon.com, jejímž jsem členem. Fon je původem právě ze Španělska, před zhruba dvěma lety ji vzal pod patronát Google a je trochu trnem v oku nejen španělské Telefonice, která má, jak jsem se dočetl v diskusích na španělském internetu, podobnou pověst molochu, jako její česká odnož.

Ke kávě jsme si dali churros, takovou sladkou koblihu ve tvaru copánku, a dceři objednali čokoládu, do které se churros namáčejí. Další španělskou specialitou jsou tapas - jednohubky na chlebu či vece s různými sýry, salámy, olivami a podobně, které podávají v každé hospodě k vínu nebo k pivu. Poslední specialitkou je šunka, a to hlavně sušená, která je natolik oblíbená, že v centru zřídili hned několik muzeí šunky.

Puerta del Sol

Ústředním místem Madridu a prý i celého Španělska je náměstí Puerta del Sol (Sluneční brána), kde má být bod nula pro kilometrovníky španělských dálnic.

Pár turistů se zde fotí pod symbolem Madridu - sochou medvěda opírajícího se o středomořský strom planiku. Většina návštěvníků se ovšem fotí před kravami z umělé hmoty, které po Evropě rozesel Holanďan Bessel Kok, někdejší šéf Českého Telecomu. Zajímavý fenomén. Že to baví naši dceru, které je devět, chápu, ale že i ty davy dospělých...

Palacio Real a špalír dragounů na koních

Další povinnou vycházkou v Madridu je návštěva Palacio Real, Královského paláce. Může se vám poštěstit, že před palácem bude seřazený špalír dragounů na koních, a vy budete pátrat stejně jako kolemjdoucí Madriďané, co je to za slávu? Uvidíme krále? Tentokrát ne, byla to oficialita při státní návštěvě ruského prezidenta Medveděva.

Zde v kulisách královského Madridu si uvědomíte, že se vzdáleným Španělskem nás spojuje habsburská vládnoucí dynastie, kterou oni na rozdíl od nás vnímají více pozitivně a rakouským Madridem se spíše chlubí. Negativně se historicky stavějí zjevně proti sousedním Francouzům, což je možné vycítit například v Goyových obrazech zachycujících povstání Madriďanů proti Napoleonovi a jeho následné potlačení a popravy. Události dodnes demonstrují španělské vlastenectví a hrdost.

Vedle toho je naopak asi dobré připomenout, že Madrid nemají moc v lásce v ostatních částech Španělska. A to nejen v Baskicku, které bojuje násilně i politicky za samostatnost, ale i v Katalánsku, jež by také bylo spolu s Valencií a Baleáry nejradši na Madridu nezávislé.

Park Retiro

Posledním doporučením, které byste si neměli nechat ujít, je park oddechu Retiro. Zatímco Madriďané sem chodí relaxovat a sportovat, turisté zde hledají podle průvodců královská umělá jezera a křišťálový palác.

Kousek od parku je zajímavost, která v průvodcích chybí. Nádraží Atocha s tropickou zahradou: palmy, orchideje a želvy – taková indonéská džungle na nádraží, oáza pro potěchu cestujících a taky pro záchranu bezdomovců před zmrznutím.

Atocha

Čím větší krize, tím kvalitnější služby

Ve Španělsku byla letos v březnu finanční krize cítit, možná bude hlubší než ve střední Evropě. Španělský trh práce je mnohem konkurenčnější. Zejména v Madridu vidíte hodně cizích pracovníků, hlavně ohromné množství lidí z Jižní Ameriky, kteří nemusí bojovat s jazykovou bariérou a jsou ochotni pracovat za skromných podmínek. Zjevně i důsledkem toho byly služby, se kterými jsme se naší cestě setkali, velmi kvalitní. Lidi si tam prostě váží práce.

Občas to trošku zaškobrtlo snad jen ve státních službách. Třeba když autobus hromadné dopravy, který jezdí jednou za hodinu, přijede o 10 minut později nebo o 5 minut dřív, a všichni cestující to přijímají s naprostým klidem. Nebo vám řidič, který veze jenom vás a prodá vám lístek na přesnou zastávku, zapomene zastavit. To však byly asi jediné projevy - a určitě neúmyslné - pověstného španělského maňana.

Může se hodit

Do Madridu jsme letěli z Prahy s click4sky od ČSA, zpáteční letenka stála 2780 Kč. Přistáli jsme na letišti Barajas, kam vede metro.
Bydleli jsme v hotýlku Formule 1 na jižním předměstí v Getafe za 32 eur za pokoj pro dva na den. K metru jsem museli 10 minut autobusem, takže možná by stálo za to porozhlédnout se po něčem přímo v okruhu metra.

Jízda metrem nebo autobusem stojí cca 1 euro, turistickou jízdenku na 1 až 5 dní je možné koupit za trochu výhodnější cenu.

Galerie Prado je otevřena kromě pondělí denně od 9:00 do 20:00, vstupné je 6 eur. Od 18:00 a v neděli už od 17:00 je vstup zdarma. To se před Pradem vytvoří několikasetmetrová fronta, která ale docela rychle postupuje, my jsme čekali asi 30 minut.

Ceny potravin jsou běžně v obchodech stejné jako u nás. Při troše štěstí lze najít i restauraci za relativně přijatelné ceny třeba s obědem za 10 eur.

Mapy © Google