Památka po těch, co jsme vyhnali
Noví obyvatelé přišli k hotovému. Do regionu byli sestěhováni z celého Turecka, o historii neměli zdání. Ani o městě skrytém pod povrchem.
Naposledy se tu skrývali během řecko-turecké války mezi lety 1919–1922. Aby o rok později byli, v rámci tzv. Velké výměny, všichni obyvatelé s netureckým původem a řeckým pravoslavným vyznáním z regionu vyhoštěni do Řecka. Nuceným odsunem 1,3 milionu lidí a surovým vytvářením etnicky homogenního regionu se dnes Turecko nechlubí.
Tato bolavá historie nicméně vysvětluje, proč se na tak ohromné podzemní město „zapomnělo“ a bylo znovuobjeveno až v roce 1963.
Vysídlené oblasti byly totiž zabydleny novými obyvateli z celého Turecka, kteří neměli valné ponětí o minulosti regionu, a ochotně vzali zavděk vyprázdněnými domy u skal. Příliš nezkoumali, co ti kdysi vyhánění starousedlíci zakrývali hliněnými zdmi.
Pro vyháněné starousedlíky pochopitelně existence podzemí tajemstvím nebyla. Na ploše 445 kilometrů čtverečních, které v Kapadocii pokrývají tufové vrstvy, fungovalo přes dvě stovky takových neviditelných vesnic pod povrchem a kolem čtyřiceti měst. Většina z nich se ovšem nemůže pyšnit více než trojicí podlaží, klenutými chodbami a zdaleka nemají tak promyšlenou stavební strukturou jako Derinkuyu.
Dnes se té stavební dovednosti tísnivého podzemí jezdí obdivovat 445 000 zahraničních turistů ročně.
