Klenot Malé Asie
Vypadalo to, že do skal ze sopečného tufu starousedlíci vytesali jen jednoduchá obydlí. Ve skutečnosti to bylo celé město.
K nesmírné popularitě Derinkuyu rozhodně přispělo, že celé toto podzemní město bylo v roce 1963 znovuobjeveno vlastně jen náhodou. Nikoliv profesionály archeologie, ale prostým tureckým zemědělcem. Hledal, kam se mu ztrácí drůbež.
Hejno, které každou noc zaháněl do sklepa, se povážlivě zmenšovalo. Zvědavé slepice se totiž protahovaly úzkými skulinami ve stěnách a mizely někde ve tmách. Cestu ven se jim rozhodl rozšířit krumpáčem, přičemž se probil hliněnou zdí. A za ní našel kamenné bludiště vytesané do skal. S vykopávkami a prohlídkou podzemí začali místní hned další den. Nebylo to moc citlivé, hnala je spíše touha po hledání pokladů.
Časem se ukáže, že těch přehlížených vchodů do tajemného podzemí, nepříliš dobře krytých hliněnými a zděnými stěnami, existuje v okolních sklepech, domech a jeskyních více než šest stovek. To už se utajit nedalo. Hlídat tu začne armáda, a do průzkumné práce se pustí archeologové. Ti se také zasadí o to, že v roce 1969 bude Derinkuyu zpřístupněno veřejnosti. O šestnáct let později bude zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Ohromné. Ale jak moc?
Kamenné dveře z mlýnského kamene představovaly solidní překážku. Oddělovaly vchody zvenčí i jednotlivá podlaží.
Při prohlídce se tu dnes návštěvníkům, stejně jako kdysi při průzkumu před tureckými archeology a památkáři, bude postupně odkrývat síť propojených podzemních obydlí, sýpek, vinných sklepů, lisů, stájí pro dobytek. A kromě útočišť a hospodářského zázemí se tu dá narazit na náboženskou školu a kapli.
Celý ten spletitý podzemní komplex, dnes přístupný jen asi v třetině svého objemu, je skutečně ohromný. S přesnými měřítky té ohromnosti je ovšem trochu problém. Derinkuyu totiž neleží v horizontální rovině a jeho části na sebe nenavazují rovnoměrně, což stěžuje jednoduché počty pater. Oficiálně se hovoří o tom, že podzemní město má pět až osm podlaží. Jiné zdroje zmiňují, že těch pater je tu třináct, patnáct až osmnáct. To když se započítají níže položené části komplexu, studny, odpadní jámy a ventilační šachty.
Platí, že ve svých nejhlubších partiích dosahují vytesané místnosti 85 metrů pod povrch země. Ve vztahu k povrchu podzemní Derinkuyu zabírá plochu přibližně 1 500 metrů čtverečních. Spekuluje se ale o tom, že se zavalenými a dosud znepřístupněnými části by to mohly být až čtyři kilometry čtvereční.
Fascinující stavební řešení
Derin kuyu znamená turecky hluboká studna. Ta nejhlubší, ústící na povrch, má hloubkou pětapadesát metrů.
Měkká skála tvořená tufem sice umožňovala relativně snadné ražení tunelů, ale o to větším rizikem byly při stavbě závaly. Otevřené prostory musely vyvažovat silné opěrné pilíře.
Jedním z nejpůsobivějších stavebních rysů jsou ventilační šachty a studny. Je z nich patrné, že dávní stavitelé je hodně promýšleli v průběhu budování celého podzemního komplexu.
Větracích šachet ústících na povrch je kolem padesátky. Většinou jsou dovedně krytou součástí zdí domů a umožňují přirozené proudění vzduchu mezi podlažími. Studny, sahající až pětapadesát metrů pod povrch, pak podzemí i vesnici zásobovaly vodou. Jejich hloubka se ostatně postarala o turecké jméno lokality. Derin kuyu znamená hluboká studna.
Další studny se nacházely uvnitř podzemí v nižších podlažích.
Podzemí Derinkuyu disponuje řadou prvků, které mohly usnadnit jeho obranu. K vidění jsou tu propadla, bludiště i cosi jako bezpečnostní dveře, vytvořené z masivních mlýnských kamenů. Ty oddělovaly části podzemí a též podlaží. Zúžené přístupové chodby se měly postarat o to, aby případní narušitelé museli dovnitř vstupovat po jednom, v řadě za sebou.
Až příliš velké senzace
S počty podlaží Derinkuyu si různé zdroje pohrávají. Údaj o osmi patrech je uvěřitelný, senzačních osmnáct už nikoliv.
Senzací se s Derinkuyu pojí mnoho. Ne všechny jsou zasloužené. Jednou z nich je, že komplex byl napojen podzemními koridory na devět kilometrů vzdálené podzemní město Kaymakli. A to mělo sloužit jako křižovatka pro cesty do dalších takových zahloubených měst, Mazikoy a Nevsehiru. Důkazy pro takové odvážné tvrzení jsou dost vratké.
Hodně spekulativní je i údaj o tom, že v Derinkuyu mohlo žít až 20 000 obyvatel. Realita byla pravděpodobně mnohem skromnější a místo k trvalému zasídlení využívala jen hrstka ze zmíněného počtu. Těch dvacet tisíc lidí tu mohlo najít úkryt po omezený čas, nikoliv však jako stálé zázemí. Kapacita tomu neodpovídá. Do podzemí se totiž hromadně stahovali lidé jen ve stavu nejvyššího ohrožení. Aby přečkali vřavy bitev na povrchu, rabování protahujících armád. A uchránili sebe a prostředky základní obživy.
To už je ale součástí historie, kterou zahraničním turistům v Turecku vypráví jen velmi neochotně. Podzemí totiž nevznikalo jen proto, že původní obyvatelé měli volného času nazbyt a do sopečného tufu, který zdejší krajinu utváří, se relativně snadno tesalo. Poháněl je strach o život.
Úkryt před perzekucí
Úzký a nízký profil přístupových chodeb by nutil útočníky postupovat kupředu jen po jednom, proti přesile obránců.
Doklady těch nejstarších výkopových prací tu sahají k 8. století před naším letopočtem. O dost později, za časů Říma, na ně navázali Frýgové. A po nich se tu nakonec usadili tzv. kapadočtí Řekové. Ti místo nazývali Malacopia anebo Elengubu.
Postupně konvertovali ke křesťanství, což se z dlouhodobého hlediska neukázalo být taktické. Křesťani totiž byli za časů říše římské považováni za nebezpečnou sektu. A nezlepšila to ani následující staletí. Jak se dostával region pod nadvládu muslimských panovníků, křesťané se stávali lovnou zvěří. Vybíjení, nájezdy a plenění byly v regionu na denním pořádku. I když platili Arabům a později seldžuckým Turkům výkupné za právo na život a svobodu vyznání, spoléhat se na čestné slovo muslimských vládců nemohli.
Dříve početní nositelé křesťanské a pravoslavné ortodoxní víry se tu pod neustálým tlakem stávali menšinou, která byla schopna přežít staletí jen díky tomu, že ve vypjatých momentech nacházela útočiště pod zemí. Proto se sem stahovaly i prostory určené pro praktikování víry.
Kromě zajištění bezpečí pochopitelně úkryt v hoře pomáhal se skladováním potravin, i s přečkáváním zim, které jsou v celé Kapadokii dost tuhé. Podzemí starousedlíkům dobře posloužilo i během genocidy Arménů a při masakrech v Adaně. Ne v temném středověku, ale v roce 1909.
Památka po těch, co jsme vyhnali
Noví obyvatelé přišli k hotovému. Do regionu byli sestěhováni z celého Turecka, o historii neměli zdání. Ani o městě skrytém pod povrchem.
Naposledy se tu skrývali během řecko-turecké války mezi lety 1919–1922. Aby o rok později byli, v rámci tzv. Velké výměny, všichni obyvatelé s netureckým původem a řeckým pravoslavným vyznáním z regionu vyhoštěni do Řecka. Nuceným odsunem 1,3 milionu lidí a surovým vytvářením etnicky homogenního regionu se dnes Turecko nechlubí.
Tato bolavá historie nicméně vysvětluje, proč se na tak ohromné podzemní město „zapomnělo“ a bylo znovuobjeveno až v roce 1963.
Vysídlené oblasti byly totiž zabydleny novými obyvateli z celého Turecka, kteří neměli valné ponětí o minulosti regionu, a ochotně vzali zavděk vyprázdněnými domy u skal. Příliš nezkoumali, co ti kdysi vyhánění starousedlíci zakrývali hliněnými zdmi.
Pro vyháněné starousedlíky pochopitelně existence podzemí tajemstvím nebyla. Na ploše 445 kilometrů čtverečních, které v Kapadocii pokrývají tufové vrstvy, fungovalo přes dvě stovky takových neviditelných vesnic pod povrchem a kolem čtyřiceti měst. Většina z nich se ovšem nemůže pyšnit více než trojicí podlaží, klenutými chodbami a zdaleka nemají tak promyšlenou stavební strukturou jako Derinkuyu.
Dnes se té stavební dovednosti tísnivého podzemí jezdí obdivovat 445 000 zahraničních turistů ročně.
