Vendulo, o vás a vašem manželovi je známé, že rádi cestujete. Jaká místa jste v nedávné době navštívili?
Na jaře jsme byli v Toskánsku. Byla tam zima a ošklivo a kvůli prachu ze Sahary jsme skoro nic neviděli. Loňské léto jsme vyrazili na Balkán a autem procestovali Albánii, Rumunsko a Řecko. Letos manžel říkal, že chce jet někam do hor. Jako kdybychom v horách před tím nebyli (smích).
Vybíráte podobné destinace vy, nebo manžel?
Manžel.
Procestovali jste společně už hodně zemí?
Byli jsme spolu třeba v Kazachstánu a Gruzii. Jsem moc ráda, že jsme takové státy procestovali, protože je celkem těžké se do podobných destinací vůbec dostat. Někteří si dokonce myslí, že to není úplně bezpečné. Naše první cesta byla na Nový Zéland a Lombok před jedenácti lety a tehdy byl můj muž tak daleko úplně poprvé. Na Zéland jsme se pak ještě jednou vrátili. Snažíme se cestovat, ale teď je to komplikovanější, protože máme malé dítě. Před tím jsme byli taky v Rusku, konkrétně v Petrohradu a tam bylo moc hezky. Bohužel nás návštěva muzea vodky zdržela na dva dny. (smích) Vydali jsme se i kus za Petrohrad, byly tam zmrzlé rybníky, takové to pravé Rusko. Jinak manžel, když chce něco hororového, tak jede radši s kamarády.
Co si mám pod „hororovou“ destinací představit?
Manžel byl třeba v Kyrgyzstánu, kde lezl po horách. To já bych asi úplně nechtěla. Já teď zase byla s kamarádkou na Šrí Lance, a to cestování s ženskými má svoje výhody. Můžete jít na záchod, kdy chcete, můžete dělat věci, které chcete, a je to fajn.
Na útesu v Chorvatsku
Z Vašeho účtu na Instagramu vím, že jste na Šrí Lance nebyla poprvé…
Přesně tak. Byla jsem tam už v roce 2005 a tehdy jsem se tam byla podívat v nemocnici v Galle, kam jsme kupovali ultrazvukový přístroj. Bylo to ve vánočním období a tamní prezident mě pozval na čaj a vánoční večírek. Jelikož je tam šílená doprava a všechno trvá, tak jsem s tím úplně nepočítala a měla zpoždění. Abych vše stihla, už jsem se nestačila převléct! Absolvovala jsem vše v tunice z pláže s flekem od krému! V prezidentském paláci měli všichni krásné šaty a všechny ženy zlaté šperky, a já měla účes jak rozježené sluníčko. Každopádně mě to moc potěšilo, že si vážili naší pomoci. Tenkrát jsme tam moc necestovali, tak jsme si to letos vynahradily a procestovaly jsme Šrí Lanku za pár korun. Kromě jiného jsme tak chytly i pijavice.
Pijavice na Šrí Lance?
Tam to není zas tak neobvyklé. Začalo pršet a kamarádka si všimla, že jí teče krev z nohy. Ze mě taky začala za chvíli lít krev, měla jsem tři pijavice. Stalo se nám to na Adam’s Peak a pěkně nám pustily žilou. Vůbec jsme si toho před tím nevšimly. Až když to začne krvácet, tak pak je to problém zastavit. Dalším zážitkem byla cesta vlakem, pěkně třetí třídou. Kamarádka chtěla do druhé třídy, ale já jsem řekla, že když už tak už. Nakonec jsem stála jen na jedné noze, a to ještě ne vlastní. Bylo to 58 kilometrů, vlak úplně narvaný, všichni tam žvýkali betel, měli červené zuby a byli veselí. Byly jsme rádi, že jsme to přežily. První půl hodinu jsme to zvládly a pak už jsme se jen modlily. S místními to bylo hodně intenzivní, jsou zvyklí sdílet vždy a všude.
Jak zvládáte podobný diskomfort během cestování?
Já myslím, že mám tak střídavě oblačno půlku života, takže mi to nepřijde. Příští rok se s kamarádkou chystáme do Indie. Půjdeme s batohem, možná si tam dáme Tádž Mahal, ale jinak plánujeme jít mimo turistické trasy. Ani ubytování nebudeme mít zamluvené předem.
Řecké vnitrozemí je plné krásných jezer a hor.
Nechtěl by manžel jet do Indie s Vámi?
Manžel tyto destinace nevyhledává, protože on nerad teplo. Já bych třeba ráda jela na Vánoce do Thajska, ale on je primárně myslivec a je rád v lese. To je jeho vášeň.
Jaké jsou vaše nejbližší cestovatelské plány?
Teď letím do Maroka. Tam se moc těším na nocování na poušti ve stanech.
Máte tříletého syna Josefa. Přizpůsobujete mu nějak vybírané destinace nebo způsob, jakým cestujete?
S manželem jezdíme s autem se stanem na střeše, takže to musí přežít s námi. Zvyká si od malička. Letos jsem si říkala, že to možná s ním bude poslední cesta. Jde o to, aby to useděl. Přece jen pět tisíc kilometrů autem, které nejede úplně rychle, je na malé dítě hodně. Oba kluky pak beru i na klasickou dovolenou se „válet“. I když samozřejmě s malým dítětem se neválíte nikdy.
Je nějaká země, do které jste se zamilovala a máte pocit, že se tam prostě musíte vrátit?
Teď se mi moc líbila ta Šrí Lanka a ráda bych se vrátila taky na Seychely, kde jsem byla před pětadvaceti lety.
Ze Seychel mám osobní zkušenost, že je tam sice krásná příroda, ale v podstatě tam není co jíst.
Je to tak, a to je přesně to vystoupení z komfortní zóny. Minule tam byla sušená šunka, čočka v plechovce, a to bylo v podstatě všechno. Když někam jedu, mám sice ráda i jejich gastronomii, ale když tam nic není, tak co můžete dělat. Dojem mi to nezkazí. Když jsme byli v Nepálu, tak čím jsme šli víš, tím méně tam bylo jídla a masa.
Jak se díváte za dnešní nekonečnou honbou za perfektními fotkami? Přistihnete se někdy, že si kvůli focení třeba neužijete tu danou chvíli?
Podle mě záleží na tom, co chcete fotit, jestli hodinu štelujete foťák na sebe v plavkách anebo jestli vyfotíte útes. To je strašný rozdíl. Já nepoužívám filtry, úpravy, nemám to ráda. Udělat storíčko na Instagramu je otázkou pár minut, pokud to pak dlouze nečančáte a neupravujete. Když jsou někde na Instagramu krásné a upravené fotky, nějakého místa, tak tam většinou pak přijedete a tam jsou tisíce lidí. Teď už se objevují i účty Instagram versus realita. Samozřejmě když fotím, tak taky chci, aby tam bylo co nejmíň lidí, ale třeba našlapaný vlak na Šrí Lance má taky svoje kouzlo.
Zmínila jste Instagram, kde jste velmi aktivní. Sama sebe dokonce s nadsázkou nazýváte „influencer senior“. Máte pocit, že inspirujete lidi po padesátce k cestování mimo jejich komfortní zónu? Píšou vám pak třeba své zážitky?
To je hrozné, jak říkáte, že inspiruji lidi po padesátce. (smích) Ale já si myslím, že cestování je otázkou svobody a často ani ne financí. Je pravda, že ti lidé vám pak i píšou, co kde projeli. Pro mě je moje nadační práce často náročná na psychiku, a to ji dělám už dvacet pět let. Hodně se teď zabýváme duševním zdravím mládeže a myslím, že cestování a zážitky jsou pro duševní zdraví důležité. Kolikrát stačí i jen projet se po Čechách.
A máte tady v Čechách nějaké místo, kam se ráda vracíte?
Zrovna dneska jsem v zácpě na chvíli vylezla z auta a vyfotila nádherná pole vlčího máku jen kousek od Prahy, tak to mi udělalo hezké ráno. Když jsem byla malá, tak jsme jezdili na Šumavu, a máme chalupu ve středních Čechách. S Monikou Absolonovou jezdíme každé léto s dětmi do Pece pod Sněžkou, na houby, a to mám moc ráda. Miluji taky Jizerské hory. Manžel moc není na to jezdit po hotelech, takže v Jizerkách jsme vždycky spali venku. Někdy i v minus dvaceti.
Ve stanu?
Ne přímo venku, pod širákem. Manžel mi řekl, že když usnu, tak umrznu. Ve finále se mu to vymstilo, protože mu praskla karimatka a byla mu hrozná zima. Neměl to říkat. (smích) Letos chceme jet do Jizerek na první čundr s malým, kde bude spát venku. Tak jsem na něj zvědavá.
Apollonův chrám v turecké Antalyi
Cestovala jste dřív tak intenzivně i se starším synem Jakubem, nebo to objevujete teprve teď s Josífkem?
S Kubou jsem taky hodně cestovala. Nedávno jsme o tom spolu bavili a on si to vůbec nepamatuje. Zázemí pro cestování s dětmi se od té doby hodně zlepšilo, i když my do těch dětských hotelů stejně moc nejezdíme. Ale je pravda, že loni jsme byli v takovém klasickém rodinném hotelu na Kapverdách, a to bylo taky fajn.
Účastníte se ozdravných pobytů pro děti, které prošly onkologickou léčbou. Kam děti nejčastěji vyráží a jak si takové pobyty užíváte?
Jezdíme do Turecka a pro ty děti je to skvělé. Někteří jsou z rodin, které jinak nikam moc nejezdí a já si to užívám. Ty děti jsou vyléčené, jedou s nimi rodiče i lékaři. Dřív jsem brávala i Kubu, ten už teď nemám zájem, tak teď jezdím s nejmenším synem a tchyní. Máme Kapku také na Slovensku a tam taky jezdím docela často. Jednou jsme tam měli nějaký tábor v Bílých Karpatech a bylo tam krásně. Na Slovensko jsem taky cestovala autovlakem. Když mi tady na Hlavním nádraží řekli, abych si tam najela s autem, tak to byl první šok. A když jsem tam potom měla v minus šestnácti vycouvat…S kamarádkou jsme si říkaly, že příště radši pojedeme autem.
Dokázala byste říct, jaký jste měla během cest nejintenzivnější zážitek?
Bylo to asi na Maledivách v prosinci 2004 při tsunami. Nás to sice jenom lízlo, ale naprosto se přerušilo spojení, takže třeba máma o nás nic nevěděla. Maledivy u nás nemají konzulát, takže přes Indii se nějak dozvěděla, že žijeme. Ta tsunami tenkrát zasáhla i Šrí Lanku, pro kterou jsme pak pořádali sbírku. Tam to bylo mnohem horší. Zajímavé bylo, že jakmile se to stalo, tak tam úplně vypnuli televize. Bylo to dobře, protože my jsme tenkrát neznali rozsah těch škod, ani to, že v Thajsku zemřely tisíce lidí.
Během čekání na vlak
Vzpomenete si, jak to tenkrát probíhalo?
Pamatuji si, že večer před tím jsme byli na pláži a byla taková zvláštní obloha. Ráno pak už moře ustoupilo a nejdřív nikdo nevěděl, co se děje. Okolo tam je ale korálový útes, takže ta vlna byla minimální. Vyplavilo nám to obydlí, ale vlna nás nesmetla. Zajímavé je, že místní obyvatelé neumějí moc plavat, a tak byli první na střechách. Asi věděli, co se žene. Před tím jsem se byla koupat v moři a tam vždycky byly takové rybky, které nás kousaly. A ten den tam ty kousavé ryby nebyly, protože zvířata to vycítí. Já jsem navíc byla těhotná. Zajímavé na tom je, jak to každý prožívá jinak. Někteří panikařili a jiní byli klidní, nějací němečtí turisté dokonce požadovali zpátky peníze. My jsme pomáhali uklízet a za tři dny jsme předčasně odletěli domů.
Je nějaké místo, které Vás hodně zklamalo?
(Dlouze přemýšlí) Ani ne. Já si na každém najdu to své a vlastně je mi dobře všude.
Dokážete si představit, že byste žila v nějaké jiné zemi?
Někdy jo a někdy ne, ale jsem patriot. Možná bych dokázala žít ve Francii. Můj manžel ale úplně nehoří láskou k Francouzům, takže bychom to možná předělali na Španělsko. Jemu by možná i vyhovovalo žít na Aljašce nebo v Kanadě. Bez lidí, obklopený zvířaty. Ale je pravda, že i já, když jsem dneska ráno stála v zácpě, jsem si říkala, že si někde koupím farmu a radši budu dojit krávy.
Takže nejste městský typ?
Už ne. Ale města mám zase ráda, třeba Londýn miluji. Moc se mi líbí místní architektura, ale stačí mi to na chvilku. I centrum Prahy se mi líbí, ale mám ráda, když vyjdu u nás ven z domu na zahradu. Ráda se starám o zahradu, práce s půdou má pro mě smysl.
U moře jsem šťastná.
Je nějaké vysněné místo, kam se ještě toužíte vypravit?
Ráda bych se ještě podívala na Aljašku, ale to chce hodně času a ten někdy není.
Umíte si představit, že se vypravíte někam sama?
Já mám občas pocit, že kdybych dokázala běžet, tak bych ráda běžela sama. Třeba jako Forrest Gump kolem zeměkoule. Ale sama cestovat, to ne. Já mám ráda sdílení, ráda sdílím zážitky. Víte, co je zajímavé? Všimla jsem si, že během cestování nemáme s manželem konflikty. Vždycky je to pro nás takové smířlivé období. V životě jsem se naučila být sama za sebe. Ale třeba vám za pět let řeknu, že cestuji sama a je to perfektní. Nebráním se ničemu. Přijde mi, že v životě procházíte automatickým vývojem a ten vás někam posouvá.
Věříte v osud? Že věci se dějí tak, jak se dít mají?
Asi jo. Na životě je zábavné právě to, že nevíte, co vás čeká. Ráda občas vzpomínám, ale člověk nemá z těch vzpomínek žít. Má si z nich brát jen zkušenosti. Kdybych se já zasekla na vzpomínkách, tak se v životě nehnu dál. Člověk musí mít nějaký vývoj a hýbat se vpřed.
Vendula PizingerováJe prezidentkou nadačního fondu Kapka naděje, který pomáhá onkologicky nemocným dětem. Za svou činnost byla několikrát oceněna titulem Žena roku, v roce 2014 získala ocenění Řád Vavřínů. Jejím prvním manželem byl zesnulý hudební skladatel Karel Svoboda. Dnes žije s manželem Josefem Pizingerem, tříletým synem Josífkem a dospívajícím synem Jakubem za Prahou a svou energii dělí mezi rodinu a práci v nadaci, která příští rok oslaví už své pětadvacáté výročí. |
