Losinskou papírnu, ten mansardový bílý dům nedaleko zámku, jsem vlastně dobře znal z dřívějška. Mansardy má proto, že na půdě se sušil papír, proto ta charakteristická architektura domu. Ale dnes už ho tam jednoduše sušit nejde, protože se práší od silnice, jak nám řekla průvodkyně.
Znal jsem tu papírnu totiž z tragického příběhu Barbory Göttlicherové, které manufaktura patřila zhruba sto let po svém vzniku. Viděl jsem ho v televizním dokumentárním seriálu o technických památkách „Za svědky minulosti“. Ještě se najde někde na YouTubu. Göttlicherová byla jednou z obětí čarodějnických procesů a upálili ji na hranici.
Papírna stojí pár set metrů od losinského zámku, kam Žerotínové povolali inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, aby procesy vedl. Dalo by se říci, že ty pravé čarodějnice, čarodějové a ďáblové (uvnitř lidského těla) sídlili o pár set metrů dál, nikoli v papírně.
Ruční papírna Velké Losiny
Kdyby někomu nebylo dostatečně jasné, co tyto procesy znamenaly, v muzeu přiléhajícímu k papírně běží na monitoru jako smyčka film Kladivo na čarodějnice, který vypadá jako filmový horor na první pohled.
Čerpání papíru
Průvodkyně nám kontroluje (mimochodem nádherně vyvedenou) vstupenku a vcházíme do patra z průjezdu. Dnes se papír vyrábí ze dřeva, třeba papírna ve Štětí ho schroustá celé vlaky. Ale ve středověku tomu tak nebylo. Papír se dělal ze starých hadrů, a i dnes ve Velkých Losinách používají místo dřeva len a bavlnu. Její vlákna se řežou a promývají v přístroji zvaném holendr. Právě tam se vytváří charakteristická kašovitá bílá hmota – papírovina. Připomíná na pohled husté mléko nebo krupicovou kaši, kterou bych si hned dal.
Pamatoval jsem si z televizního dokumentu i nejtypičtější část výrobního postupu. Dělník nabírá z kádě papírovinu do síta, které připomíná okenní rám. Trochu tím rámem zakvedlá a už se mu po odkapání vody vytváří list papíru. Tak teď jsem to viděl i na vlastní oči. „Vyrábíme tu papír stejným postupem jako v 16. století,“ řekla nám průvodkyně. Ten člověk, který nabírá papír, se mimochodem správně nazývá „čerpač“. On ten papír čerpá. Pak se papír lisuje a suší. Koukali jsme čerpačům i ženám u lisu pod ruku a dělat bych to tedy nechtěl. Je to od pohledu těžká práce, i když ji v Losinách nazývají spíše „uměním“.
Historický lis v expozici muzea papíru ve Velkých Losinách
Ruční papírna Velké Losiny
V muzeu papíru vystavují kromě vzorků papíru z Japonska a Číny, kde to všechno začalo (než někdo v 6. století vynesl výrobní postup), i dvě sochy z papíru. Mořského koníka a sochu rockerky, spíš bych řekl punkerky. A o místnost dál ukazujíí fotografie krajinek z ručního papíru a ještě o kus dál modýlky papírenských strojů. Starší papírna než v Losinách byla ještě na Zbraslavi, ale ta nepřežila do dnešních dnů.
Ruční papír je dnes docela exkluzivní záležitost, nevyrábí se pro nic za nic. Odebírá ho třeba prezidentská kancelář, ale používá se třeba i na vizitky. Co mě pobavilo, v muzeu výroby papíru je vystavená i vizitka olomouckého exprimátora Antonína Staňka – skoro jsem si mohl opsat mobil. Ale zjistil jsem, že kus papíru z Losin mám doma i já. Používá ho totiž Univerzita Karlova na diplomy.
