Není to zase tak dávno, co byl Berlín rozdělený na dva různé světy, které spolu nechtěly mít společného nic. V hloubce deseti metrů pod zemí, pod rozdělenými ulicemi, se ale ustavičně připomínalo, jak blízko i jak propastně daleko k sobě vlastně mají.
Když v noci 12. srpna 1961 začaly ozbrojené síly Německé demokratické republiky klást na samém okraji východního sektoru překážky z ostnatého drátu, v západní části města ani na mezinárodní diplomatické scéně to žádnou reakci nevyvolalo. Netečné mlčení přispělo k tomu, že o čtyři dny později, 16. srpna 1961, byla naplno zahájena stavba Berlínské zdi.
Na délku měřila 155 kilometrů, z toho třiačtyřicet přímo podél sektoru Východního Berlína. Byla doplněna o ochranná pásma protipěchotních i protitankových zátarasů, signální stěny, ploty, bunkry, strážní a pozorovací věže. Nikdy zcela dokončena nebyla, její stavební úpravy nepřetržitě probíhaly dál.
Ve Stanicích duchů spoje nezastavovaly. Zastávky patřily k jinému světu.
Zeď byla paradoxně chápána spíše jako nástroj míru, který ubíral z napětí v pohraničním pásmu, konzervoval hranice v jejich stávající podobě a snižoval v oblasti rizika eskalace vojenského konfliktu.
Ale mír a klid v pásmu vykresleném 3,6 metru vysokou zdí rozhodně nezavládl. Do lidí z NDR prchajících do ostrůvku svobody Západního Berlína, tu strážní stříleli poprvé jedenáct dní po zahájení stavby. A v následujících osmadvaceti letech tu pokus o překročení hranice zaplatí životem nejméně dalších 140 lidí.
Berlínská zeď se ovšem nedržela jen povrchu. Sahala i pod zem, kde se hranice vykreslená v mapách promítla do oddělení kanalizační či elektrické sítě. V tom prapodivném systému rozděleného města ovšem existovala výjimka. Byť volný pohyb civilních lidí mezi východní a západní částí s létem 1961 definitivně ustal, každý den se dál pohybovaly desetitisíce lidí ze západního sektoru územím východní části. Metrem.
Některé trasy metra se při tom velkém dělení v jednašedesátém roce zcela zřejmě zařadily k východní anebo západní části. Jiné, dříve propojující celé město, byly rozetnuty na polovinu. Tam kde na povrchu stála hraniční zeď, jejich linky končily. Jejich vozy se tu otáčely.
Železniční stanice S-Bahn na Bornholmer Straße, napojující se na linku metra U6 ve Friedrichstraße, byla také zajímavou anomálií.
Existovaly však dvě linky západoberlínského metra, U6 a U8, které v krátkém úseku své trasy nepřerušeně procházely pod historickým centrem – východním sektorem. Tyto dvě páteřní linky byly pro obyvatele Západního Berlína přístupné, mohli je dál běžně využívat.
Stanice, kde se nezastavuje
Západoberlínský dopravní podnik pochopitelně tyto stanice, které už spadaly do jurisdikce dopravního podniku NDR, neobsluhoval. Byly to „Bahnhöfe, auf denen die Züge nicht halten“ – stanice, v nichž vlaky nezastavují.
Lidé jim začali říkat stanice duchů. Život, alespoň tak, jak jej znali, v nich totiž nadobro ustal. Nástupiště na nich byla osvětlena jen natolik, aby východoněmečtí pohraničníci mohli kontrolovat, že se po perónu nepohybuje žádný uprchlík. Sledovali je z bývalých kiosků, kde se dříve prodávaly lístky na metro. Teď už ovšem přestavěných na malé strážnice, bunkry se střílnami. Někdy kolejiště na stanicích duchů lemoval zátaras z ostnatého drátu či prkenné ohrady.
Strašidelněji působily ovšem ty ničím nezakryté. S přeplněnými a nevynášenými odpadkovými koši, s lavičkami, na nichž stále ležely odložené tašky. A s vývěskami na stěnách, ze kterých visely cáry starých plakátů. Připomínaly kulturní události staré deset dvacet let.
Ostrůvek v moři slz
Vagóny soupravy metra při projíždění stanic duchů musely trochu zpomalit, a tak lidé zevnitř vozů mohli letmo zahlédnout neústupné tváře ozbrojených vojáků, doprovázených strážnými psy. Pochopitelně se obávali, co by se asi tak stalo, kdyby tu jejich metro zastavilo. Poruchy neudržovaného kolejiště skutečně občas vedly k tomu, že pak pasažéři museli uvnitř vagónů hodiny čekat, než je východoněmečtí pohraničníci vyvedli podzemním bludištěm ven, a doprovodili v kordonu autobusů zpět za hranice.
Stanice S-Bahn Potsdamer Platz patřila k těm, které si po listopadu 1989 vyžádaly měsíce oprav a úklidu ke svému opětovnému zprovoznění.
Na povrchu tyto průjezdné stanice „neexistovaly“. V roce 1961 bylo odstraněno jejich značení, demontovány obrubníky a zábradlí u přístupových schodišť, a následně byly vstupy obezděny a zakryty betonovými panely. Zmizely z map i z ulice, aby obyvatele Německé demokratické republiky snad nesvádělo k pokušení vědomí, že pod jejich nohama vedou tunely až za zeď, do Západního Berlína.
Pasažéři cestující linkou z U6 mapy a stará křížení tras metra na očích měli. A proto věděli, že za Reinickendorfer Straße končí svět, jaký znají. Následovaly za ním jen vylidněné stanice duchů Walter-Ulbricht- Stadion, Nordbahnhof, Oranienburger Tor, po nichž následoval krátký prostor k nadechnutí. Zastávka na Friedrichstraße totiž obsluhována byla.
Sloužila totiž k přestupům na vnitroměstské vlaky S-Bahn, opět mezi ploty křižující částí východního Berlína. Friedrichstraße byla do betonu zalitým komplexem, připomínajícím letištní terminál.
Přestupovat se uvnitř dalo, aniž by bylo třeba někde ukazovat doklady.
Obyvatelé Východního Berlína tomu stále nechtějí věřit. Na pro ně znovu-zprovozněnou stanici Jannowitzbrücke se chodí dívat jako na zázrak.
Teoreticky tu mohli přestoupit na rychlík do Západního Berlína i ti z východního sektoru, pokud tedy prošli sérií kontrol a měli patřičná povolení. Proto se také budově na náměstí severně od nádraží přezdívalo Tränenpalast, Palác slz. To kvůli slzavému loučení, když se tu rodinní příslušníci s cestovním povolením rozcházeli se svými příbuznými.
Výstava pro paměť
Cestující metrem ze Západního Berlína pochopitelně do centra zamířit nesměli. Zpravidla metrem pokračovali přes zabedněná nástupiště Französische Straße a Stadtmitte na „svou“ Kochstraße.
Linka U8 vedla východním sektorem ještě o něco dál, nepřerušeně, přes šest neobsluhovaných stanic. A působila snad ještě depresivnějším dojmem.
Jako první se ovšem dočkala po 11. listopadu 1989 svého částečného zpřístupnění. Na stanicích Jannowitzbrücke a posléze na Rosenthaler Platz tu improvizovaně vznikly první přeshraniční zastávky.
Pro mladé návštěvníky je výstava v Nordbahnhof obtížně pochopitelná. Popisuje město rozdělené, tak, jak ho nikdy nepoznali.
Trvalo měsíce, než se strážnice a střílny opět změní na trafiky a kiosky. Po osmadvaceti letech znovu začaly linky metra propojovat město a jeho obyvatele v jeden celek. Stanice duchů, připomínka nehezké minulosti, postupně zmizely a navracely se životu. V paměti těch, kteří jimi po léta každý den s obavami projížděli, zůstaly ve svém sépiově mdlém osvětlení vykreslené napořád.
Časy Berlína, rozděleného na povrchu i pod zemí, dnes připomíná poutavá multimediální výstava v mezipatře stanice Nordbahnhof. Pro ty, kteří se chtějí o ne až tak dávné historii Berlína dozvědět něco víc, je to velmi poučené zastavení.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
