Klenot Malé Asie
Vypadalo to, že do skal ze sopečného tufu starousedlíci vytesali jen jednoduchá obydlí. Ve skutečnosti to bylo celé město.
K nesmírné popularitě Derinkuyu rozhodně přispělo, že celé toto podzemní město bylo v roce 1963 znovuobjeveno vlastně jen náhodou. Nikoliv profesionály archeologie, ale prostým tureckým zemědělcem. Hledal, kam se mu ztrácí drůbež.
Hejno, které každou noc zaháněl do sklepa, se povážlivě zmenšovalo. Zvědavé slepice se totiž protahovaly úzkými skulinami ve stěnách a mizely někde ve tmách. Cestu ven se jim rozhodl rozšířit krumpáčem, přičemž se probil hliněnou zdí. A za ní našel kamenné bludiště vytesané do skal. S vykopávkami a prohlídkou podzemí začali místní hned další den. Nebylo to moc citlivé, hnala je spíše touha po hledání pokladů.
Časem se ukáže, že těch přehlížených vchodů do tajemného podzemí, nepříliš dobře krytých hliněnými a zděnými stěnami, existuje v okolních sklepech, domech a jeskyních více než šest stovek. To už se utajit nedalo. Hlídat tu začne armáda, a do průzkumné práce se pustí archeologové. Ti se také zasadí o to, že v roce 1969 bude Derinkuyu zpřístupněno veřejnosti. O šestnáct let později bude zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
