Setmělý interiér osvětlují palebné záblesky, zdá se, že ohlušující hřmění houfnic co nevidět rozkývá i metry tlusté betonové zdi kolem vás, vzduch prořezávají rozkazy velitelů i výkřiky prostých vojáků. Za pár sekund možná budete chtít z toho pekla rychle utéci. Vy, návštěvníci multimediální expozice v pevnosti Belvedere-Gschwendt, tu možnost máte. Na rozdíl od stovek rakousko-uherských vojáků, kteří tu v očekávání nepřátelského bombardování trávili celé týdny i měsíce. Pro mnohé z nich to byla poslední štace. Ale proč, proboha, zrovna tady?
Trento a TrentinoTrident (italsky Trento, latinsky Tridentum) je italské město, hlavní město autonomní oblasti Trentino-Alto Adige v jižním Tyrolsku, nejsevernějším regionu Italské republiky. Je sídlem arcibiskupství a univerzity. Od středověku má politické a náboženské styky s českými zeměmi. V letech 1545 - 1563 se zde konal Tridentský koncil. Trentino (oficiální název: Provincia autonoma di Trento) je autonomní provincie v autonomní oblasti Trentino-Alto Adige. Znakem tridentského knížectví a biskupství je Svatováclavská orlice, udělená roku 1339 českým králem Janem Lucemburským. Zdroj: wikipedie.org |
V první dekádě 20. století se v obtížně dostupných, leč strategicky významných, horách jihovýchodně od Tridentu (v italštině Trentu) horečně pracovalo. V obtížném terénu vznikaly sítě nových silnic a po nich se nahoru dopravovaly – zhusta pomocí koňských povozů – tisíce tun materiálu pro stavbu obřích dělostřeleckých pevností. Během několika let tady vznikla desítka opevněných betonových monster: sedm na straně rakouské, tři na italské.
Právě tudy totiž procházela tehdejší hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Rakušanům tehdy patřilo celé území dnešní provincie Trentino a Jižního Tyrolska a ne všechny Italy tento fakt nechával v klidu. Mocnářství proto očekávalo možný italský útok směrem na sever. A Italové se zase jistili proti potenciálnímu rakouskému vpádu do Pádské nížiny.
Válka pevností
Bojovat se tu začalo záhy poté, co Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku, tedy 24. května 1915. Italský útok byl sice podporován velkou dělostřeleckou převahou i výškovou výhodou a Rakušanům způsobil značné ztráty, k zásadnímu průlomu však nedošlo.
Po roce se karta obrátila: drtivý rakouský protiútok, zvaný Strafexpedition (Trestná výprava), znamenal zničení italských horských pevností a postup rakouských pozic směrem na jih. K rakouskému úspěchu tehdy přispěl i moždíř ráže 305 mm zvaný Schlanke Emma (Štíhlá Ema) z produkce plzeňské Škodovky.
Celkový výsledek války ovšem Strafexpedition nijak výrazně neovlivnila, protože jednotky i zbraně odtud musely být brzy přesunuty na východní frontu. Po skončení první světové války nakonec Rakousko jako poražený stát muselo akceptovat mj. ztrátu Trentina a Jižního Tyrolska ve prospěch Itálie a nová státní hranice se posunula tam, kde je dnes, tedy více než o stovku kilometrů severněji.
Betonová monstra
Pevnost Belvedere-Gschwent, v jejichž útrobách je umístěna nejzajímavější expozice, sice nebyla nejrozsáhlejší ze sedmi rakouských pevností, ale jako jediná zcela unikla organizovanému rabování. Ve 30. letech totiž italská fašistická vláda vyhlásila akci Železo pro vlast, jejímž cílem bylo získat co nejvíce železa pro italský průmysl. Belvedere-Gschwent byla ušetřena zřejmě díky návštěvě tehdejšího krále Viktora Emanuela III. v roce 1935.
To ale neznamená, že z ostatních pevností nezbylo nic, naopak. Mrazivě impozantní jsou ruiny pevnosti Forte Lusérn, která byla italským bombardováním poškozena nejhůř ze všech a která téměř padla do rukou nepřítele. Od ruin pevnosti Vezzena, položené ve výšce 1908 metrů, se zase otevírá krásný výhled. A prostorově největší ze všech byla Forte Dosso delle Somme, položená v západní části řetězce opevnění. Tři italské pevnosti byly válečnými událostmi poškozené víc, ale vydat se můžete i k nim.
Může se hoditJak se tam dostat Užitečné adresy |
Zatímco "hlavní" pevnost Belvedere-Gschwent je přístupná krátkou, asi desetiminutovou procházkou od nejbližšího parkoviště, jinde to tak jednoduché není. Například k pevnosti Vezzena se od parkoviště na Passo Vezzena projdete více než hodinu; pěší cesta na Forte Lusérn trvá ze stejnojmenné vesnice asi 40 minut. K pohybu po celém území budete každopádně potřebovat automobil. Otevřeno bývá v červnu a červenci denně, v květnu a červnu o víkendech.
Obří betonové bunkry tady nejsou jedinými památkami po "velké válce". Navštívit můžete i několik válečných hřbitovů, jeden z nich se nachází přímo v městečku Folgaria. O něco dál, dole v údolí Adiže, je v Roveretu válečné muzeum (Museo della Guerra), jedno z největších svého druhu v Evropě. A nad Roveretem stojí monumentální válečný památník Castel Dante. V jeho zdech jsou vyryta jména více než 20 000 padlých vojáků, mezi nimi i 150 československých legionářů.
Memento studené války
Oblast kolem Folgarie strategický význam neztratila ani po utichnutí bojů. Po roce 1945 region hrál důležitou roli nikoli ve skutečné válce, ale v té "studené". Svědčí o tom i nedávno zpřístupněná bývalá vojenská základna Tuono. V letech 1966 - 1977 na ní byly umístěny odpalovací rampy pro rakety Nike-Hercules (typ země-vzduch) a také radarová stanice, to vše jako součást obranného systému NATO v severní Itálii.
Počasí v ItáliiNa předpověď počasí i aktuální počasí v Itálii se podívejte zde. |
Podobných komplexů existovalo za studené války v severní Itálii dvanáct a důvodem pro umístění právě zde byla relativní blízkost od hranice států Varšavského paktu (současná hranice mezi Itálií a Slovinskem). Makety raket jsou taky to první, co při příjezdu k bývalé základně uvidíte. Vnitřní expozice je zaměřená na širší souvislosti obranného systému NATO.
