Po 93 letech v Singapuru po stopách dědy legionáře

Po třiadevadesáti letech jsem v Singapuru na každém kroku narážela na stopy svého dědečka Jaromíra, který nám v dětství četl Kiplingova Mauglího a vzpomínal, jak poznal asijskou džungli během návratu z první světové války.

Můj děda se v roce 1920 plavil ze Singapuru do italského Terstu skoro tři měsíce. Mě čeká dvanáctihodinový let v opačném směru největším dopravním letadlem na světě. Cestuji z Frankfurtu byznys třídou vzdušného dvoupatrového kolosu A380. Absolutní luxus. Usedám do prostorného křesla, které se na noc promění v postel, a otvírám dědův skoro sto let starý válečný deník se zažloutlými řádky.

"Z Vladivostoku jsme odjížděli narychlo. Vypluli jsme o silvestrovské noci z roku 1919 na 1920, když na východ dorazila revoluce. Naši ruští velitelé z námořní akademie, co se angažovali proti bolševikům, se totiž začali bát, že je rudí nahází do moře. Dohodli jsme, že jim budeme dělat během plavby nádeníky a oni nás za to vyučí námořnickému řemeslu, abychom se dřív dostali domů. Trochu jsme opravili dvě ztrouchnivělé bárky z rusko-japonské války, které tu hnily na vodě od roku 1905. Ta naše se jmenovala něco jako Doprdele Maru (všechny japonské lodě mají v názvu koncovky Maru, což znamená loď). My jsme ji překřtili na Orla. Kapitán Kyticin předpokládal, že bolševické stráže, co hlídají přístav, se na silvestra opijí, tudíž za svítání by se nám mohlo podařit utéci. Číhali jsme na vhodný okamžik celou noc, až konečně nad ránem prolámal cestu zamrzlým přístavem ledoborec a my jsme se vydali na širé moře."
Curuga, Japonsko, 18. února 1920

Děda námořník

Hotel Raffles kdysi

Legenda o Merlionovi

Letušky společnosti Singapure Airlines, která mě na cestu pozvala, se stále usmívají a nosí vybraná jídla, zatímco studuji singapurského průvodce. Zjišťuji, že se asijskému ostrovnímu státu říká Lví Město, přestože tu nikdy žádní lvi nežili. Může za to nějaký dávný sumatránský princ, který si popletl tygra, jehož zahlédl v džungli, s králem zvířat. A pak tu mají legendárního Merliona s hlavou lva a tělem ryby, co vystoupil z moře, aby zachránil Singapur před pustošivou bouří. Dnes je Merlion symbolem ostrova a jeho obrovské sochy zdobí město snad na každém rohu.

Vytahuji počítač, v němž mám naskenované stařičké pohlednice a maličkaté fotografie, které děda posílal domů ze své válečné pouti. Při zvětšení přede mnou v detailech ožívá dávno zapomenutý svět: Singapur jako tradiční koloniální město.
Na nábřeží Collyer Quay jezdí pod dřevěnými balkóny noblesních domů koňské drožky. Pod obloukovitými arkádami se podél moře procházejí dámy s širokými klobouky. Doprovázejí je pánové v tropických helmách. Britští gentlemani v bílých oblecích vystupují z kočáru před hotelem Raffles. Na rohu ulic Bras Basah Road a Beach Road jsou vidět ve zdobných vikýřích zatažené žaluzie podkrovních pokojíků. V jednom z nich sedí můj dědeček a čte knihu. Jednou mi říkal, že s sebou vozil všude Kiplinga, který právě v hotelu Raffles na konci 19. století, stejně jako spisovatel Conrad, nějaký čas pobýval.

Dědův pokoj v Singapuru

"Když zakotví v cizím přístavu loď bez registrace, je automaticky považována za pirátskou. A to se stalo v Singapuru i nám. Celníci naši chatrnou kocábku zabavili, kapitán Kyticin zmizel a my jsme se museli spojit s naším singapurským konzulem, aby nám pomohl. Byl to příjemný chlapík, ženatý s Japonkou a jmenovaný ještě za Franze Josefa. Hned nám řekl: "Pojďte k nám, musíme vás ošatit, protože jako šupáci tady nemůžete vystupovat. Tady musí mít každý Evropan bílé šaty, helmu proti horku a musí se stravovat v nejlepším hotelu. My vám to všechno zajistíme, než pojedou z Vladivostoku americké transporty a ty vás naberou." A hned poslal krejčího, co nám ušil bílé tropické šaty. Chodíme povinně na obědy do největšího hotelu Raffles, vyjíždíme na výlety do džungle nebo se toulám po trzích a po přístavu, kde je spousta žebravých rybářů s věčně nataženou rukou."
Singapur, 20. května 1920

Loď na střeše tří věží

Opravdovou džungli už v Singapuru nenajdete. Jen umělou ve vstupních halách hotelů, atriích obchodních domů či kolem umělé hory pod poklopem v Gardens by the Bay, kde je džungle schovaná pod kopulemi staveb nazvaných Flower Dome a Forest Cloud. Singapur je totiž výhradně městský stát s mnoha parky, ale bez divoké přírody. Z ostrova se stala bohatá země, vyhlášené centrum obchodu, kde každá světová banka má své zastoupení.

Otvírám dveře pokoje hotelu Ritz Carlton a žasnu. Přímo z postele se mohu dívat obrovským proskleným oknem na novodobý symbol Singapuru, který mořského lva Merliona zcela zastínil. Zátoce Marina Bay už dva roky kraluje originální mrakodrap izraelsko-kanadského architekta Moshe Safdiea. Na tři mohutné pilíře hotelových věží s pětapadesáti patry posadil loď. Ve výšce 250 metrů nad městem se tak procházejí lidé pod palmami, plavou v bazénu, večeří v noblesní restauraci či dovádějí na diskotéce s výhledem na město i do přístavu. Mrakodrap, který se jmenuje Marina Bay Sands, uvnitř skrývá 2 560 hotelových pokojů, deset luxusních restaurací, kongresové centrum pro 45 tisíc lidí, kasino s 500 stoly a 1 600 automaty…

Marina Bay Sands

Gardens by the Bay

Nakládám se do vany s vířivkou a přes zrcadlové osmihranné okno pozoruji celý Downtown, zářící hradbu singapurských mrakodrapů nad řekou Kallang. Šplhají se do závratných výšek a nedají se ani spočítat. Mezi nimi se jako perly lesknou "drobnější" architektonické skvosty. Muzeum vědy a výtvarného umění připomíná bílý lotosový květ. Dvě stříbrné kapky představují divadelní centrum Esplanade. A v parku u moře vidím železné stromy. V koruně nejvyššího z nich se nad zahradami vznáší vyhlídková restaurace Supertree (Super strom). O den později už v ní ve čtyřicetimetrové výšce večeříme…

"Tady bylo ještě před pár lety moře," vysvětluje majitel Michael Ma, který vypadá jako slavný hongkongský herec Jackie Chan. Vypráví svůj "singapurský sen" o tom, jak vyrůstal v Kambodži, Rudí Khmerové povraždili část jeho rodiny, pak s otcem uprchl do Austrálie a před deseti lety přijel se dvěma tisíci dolarů do Lvího Města. Dnes mu patří několik luxusních restaurací. Nejen Supertree, ale třeba i Merlion na menším ostrově Sentosa, kam jezdí kabinová lanovka přes záliv. Je to místo s největší koncentrací zábavních parků a kasin… Takové asijské Las Vegas! Dřív se prý to místo jmenovalo Ostrov smrti.

Pohled z pokoje na mrakodrap Marina Bay

Ostrov duchů

Na kolorovaných pohlednicích ze Singapuru, které děda v roce 1920 posílal domů, ostrov Sentosa nikde není... Ani mořský lev Merlion. Zato na rubu jednoho z kolorovaných obrázků je napsáno:

"Jednou jsme si udělali výlet na Ostrov duchů, kam vozí odsouzence k smrti. Popraví je a hned zakopají. My jsme o tom nic nevěděli a vypravili se tam zapůjčenou šalupou. Zatímco jsme na ostrově klopýtali mezi želvami a divili se, proč ze země tu a tam čouhá lidský hnát, v přístavu se shromáždil dav čumilů, kteří chtěli vědět, jak to s námi dopadne. Říkalo se totiž, že kdo na ostrov vstoupí, je okamžitě synem smrti. Buď ho zahubí duchové nebo rozhněvaný Merlion, případně rozzuřená policie. Ale nám se nic nestalo, ani strážníci se nás vůbec neodvážili obtěžovat, protože jsme gentlemani v bílých šatech…"

Žádní gentlemani v bílých šatech a tropických helmách zrovna před hotelem Raffles z koňských povozů nevystupují. Naopak je tu mnoho pánů v černých oblecích s luxusními auty a ještě luxusnějšími partnerkami.

Slavný hotel, pojmenovaný po zakladateli Singapuru siru Stamfordovi Rafflesovi, byl v roce 1887 postaven přímo na břehu moře. Teď stařičká Beach Road protíná centrum města. Podobně jako Holanďané i Singapurci si rozšiřují své teritorium.

Zjišťuji, že právě tam, kde dřív kotvily lodě, se dnes nachází loď úplně jiná: ta létající na třech vysokých pětapadesátipatrových nohách. Procházím podél řeky Kallang, kde zůstaly před hradbou mrakodrapů koloniální uličky, vedoucí k Čínské čtvrti. Navštívila jsem tam muzeum Chinatown Heritage Centre, kde vystavují pár starých fotografií. Jednu jsem jim tam nechala. Na ní sedí uprostřed pokoje krátce střižený vojáček. Nad stolem visí petrolejová lampa, u kovové postele vykukuje truhla na oblečení a na okenním rámu je nedopitý čajový hrníček. Mladík má nohu přes nohu a zaujatě čte knihu. Její název se už nikdy nikdo nedozví. Ale já vím, že to byl nejspíš Kiplingův Mauglí…