Metropole ve Spojených arabských emirátech je jako orbitální stanice a na svůj provoz je skoro stejně náročná. Zatímco generace dubajských dědečků ještě vegetovala v chýších uprostřed pouště, jejich vnuci už vychutnávají komfort luxusních apartmánů.
A místo velblouda vzdorujícího venku nemilosrdnému slunci parkuje v podzemní klimatizované garáži naleštěné ferrari. Dubaj se zkrátka změnila.
Receptem dubajských vládců je dravost řídící se mottem „My na budoucnost nečekáme, my ji budujeme“, jak prohlásil šejk Muhammad bin Rašíd Al Maktúm, „šéf” Dubaje, druhého největšího ze sedmi arabských emirátů.
Stejně důležitá je i neustálá prezence utopických projektů v médiích. Sympatický sedmdesátník usmívající se z obřích plakátů je vizionářem všech těch závratných projektů, které se díky milionům dolarů ležícím v podobě černého zlata pod vyhřátým pískem mění v rekordně krátké době v realitu.
Seznam dubajských „nej” je jak kopie Guinessovy knihy rekordů: nejvyšší budova a hotel světa, nejdelší umělá vodní cesta a největší nákupní centrum.
Sedmihvězdičkový hotel Burdž al-Arab ve tvaru plachetnice za 1,5 miliardy dolarů otevřený v roce 1999 je hotelem superlativ.
Do jeho interiéru bylo zabudováno 13 tisíc m³ mramoru, 12 tisíc m³ granitu a 8 tisíc m² plátkového zlata. Dvoupatrové suity mají rozlohu 169 až 780 m² a za Royal Suite dáte za noc 18 tisíc dolarů (asi 400 tisíc korun)!
Nej, nej, nej...
Nejdražší, největší, nejvyšší: přívlastek nej je pro Dubaj zárukou permanentní pozornosti médií. Za ikonou Burdž al-Arab následovala 828 metrů vysoká věž Burdž Chalífa, která je tím nejvyšším, co kdy lidská ruka postavila. Nejen výšku prezentoval emirát s patřičnou hrdostí, ale i astronomické náklady 1,5 miliardy dolarů, které kromě finanční injekce šejcha Chalífy ze sousedního emirátu Abú Zabí financovala vladařova rodina.
Pohled na staré dřevěné lodě geniálně kontrastující s ultramoderní tváří Dubaje.
Reklamní slogan věž prezentuje jako nejrychlejší způsob dostat se do nebes a sice pomocí – jak jinak – nejrychlejšího výtahu světa (10 metrů za sekundu). Ten potřebuje na vyhlídkovou plošinu „At the Top” v 124. poschodí v 452 metrech nad zemí jen necelou minutu.
Okolí Burdž Chalífa se během několika let změnilo v jakési nové centrum Dubaje. Určitě i díky Dubai Mall, který byl při svém otevření největším nákupním centrem světa a shoppingovým chrámem superlativ. Tady neexistuje nic, co by se nedalo koupit.
Kromě 1 200 obchodů a 160 restaurací tu najdete zábavný indoor park včetně volného pádu, multikina s dvaadvaceti sály, leteckého simulátoru i kluziště olympijského formátu, a to jen kousek od nejvyššího indoor vodopádu světa. Největším magnetem je pak akvárium s deseti miliony litry vody, odpovídající výškou tříposchoďovému domu, ve kterém se prohánějí i žraloci.
A rekordy pokračují i venku. V umělé laguně hned pod Burdž Chalífa tančí k tónům hudby 6 600 osvícených fontán. Každou půlhodinu je do výšky 150 metrů katapultováno neuvěřitelných 83 tisíc litrů vody. Ten, kdo už stál před fontánami (ostatně stejného designéra) hotelu Bellagio v Las Vegas, pravděpodobně nepadne do mdlob, protože okolní mrakodrapy vodě opticky ukrajují výšku.
Nejpozoruhodnější stavbou Dubaje je však umělý ostrov The Palm Jumeirah, kterým metropole získala 120 kilometrů pobřeží. V hotelu Atlantis stojícím na vnější obruči ostrova, jehož otevření bylo oslaveno největším ohňostrojem všech dob, se můžete nakvartýrovat do podvodních suit. Výhled na Nema a jeho 65 tisíc kamarádů prohánějících se mezi kulisou bájné Atlantidy za 77 centimetrů silným sklem z akrylu je určitě nevšedním zážitkem. Stejně jako pohled na čističe oken, který nepotřebuje tahat kbelík s vodou, ale láhev s kyslíkem.
Dubaj je vystavena rukama dělníků z Bangladéše, Pakistánu nebo Indie, kteří tu dřou šest dní v týdnu v 45°C vedrech.
Kolik stál přilehlý sedmnáctihektarový aquapark s 60 metrů dlouhou turbo klouzačkou svištící tunelem skrz nádrž se žraloky, lze jen hádat... Zdá se, že kdo žije v poušti, tíhne k vodnímu živlu, a tak je v plánu i podmořský hotel Hydropolis, který bude dosažitelný jen ponorkou.
Emiráťané v menšině
Jelikož pouštní písek je moc oblý, staví se z hrubého písku z mořského dna. Šílené projekty, kvůli kterým by v Evropě šli na barikády nejen ochránci životního prostředí, ale i obyvatelé, se v Dubaji realizují i díky tomu, že celé město je de facto majetkem šejkovy rodiny.
Portréty dubajského vládce Muhammada bin Raschid Al Maktuma jsou podél dubajských ulic všudypřítomné. Právě on je otcem všech těch spektakulárních projektů, které nejsou ničím jiným než plánem B na dobu „po ropě“.
Na své ctižádostivé nápady prý netrpělivostí proslulý šejk přichází v ranních hodinách, kdy usedá do svého Land Roveru a hodiny projíždí spícím městem.
Superrychlá výstavba
|
V Dubaji člověk nežasne jen nad utopickými projekty, ale nad tím, jakou rychlostí se realizují. Netřeba asi dodávat, že rodilé Emirátčany na stavbě potkáte maximálně coby kupce luxusních nemovitostí.
Špinavé ruce tu mají výhradně zahraniční dělníci z Bangladéše, Pákistánu nebo Indie, kteří tu dřou šest dní v týdnu v 45°C vedrech. Odbory jsou zakázané stejně jako stávky. Negativním efektem je všudypřítomná převaha mužů i to, že Emirátčané jsou ve vlastní zemi s patnácti procenty naprostou menšinou.
Přestože už dnes zeje spousta budov prázdnotou, mimo jiné zhruba 30 tisíc apartmánů, a ceny nemovitostí spadly oproti loňsku o 24 procent, staví se dál. Další hotely rostou ze země i kvůli světové výstavě EXPO konající se příští rok na podzim.
Dubaj drží rekord v dělání rekordů a staví Orient zítřka jako moderní pohádku tisíce a jedné noci. Město potřebuje publicitu pro plán B na dobu po ropě, protože aspiruje na to stát se turistickou top destinací. Při jeho nádherných plážích, 360 slunečných dnech a strategické poloze mezi Evropou a Asii to vlastně není problém. Především nám Evropanům stačí investovat šest hodin letu, abychom unikli zimní depresi a přistáli v létě.
V Dubaji musí být vše luxusnější a originálnější, jen tak je garantována ústní propaganda a úspěch se pak násobí s každým turistou, který se vrátí domů a začne vyprávět.
Stále gigantičtější projekty mají za úkol přilákat nejen víc návštěvníků, ale udržet je i déle v zemi, tedy proměnit Dubaj ze „stop over“ destinace v cíl delší dovolené. A tak se na dalších mamutích projektech pilně pracuje, například na 300 uměle vytvořených ostrovech ve tvaru mapy světa The World.
Rozestavěný je i zábavný park Dubailand o ploše 287 km², tedy dvakrát větší než floridský Disneyland či komplex 31 tematických hotelů, tedy jakési arabské Las Vegas. Celé dvě miliardy dolarů spolkne ztřeštěné „Falconcity of Wonders“ s kopiemi světových zajímavostí – od Eiffelovky, šikmé věže v Pise, římského Kolosea až po 273 milionů dolarů drahou replikou Taj Mahalu. Teď jen doufat v klientelu, která ocení světové highligty pěkně pohromadě.
Bezpečné město ucpala doprava
Zažije Dubaj turistický happy end? Nezanedbatelným argumentem jsou v létě extrémní teploty a vysoká vlhkost vzduchu. Na druhou stranu, co se terorismu a kriminality týče, je Dubaj dnes paradoxně jistější než Paříž, Berlín nebo Brusel.
Dalším minusem je však beznadějně přetížená doprava následkem městským čtvrtí ležících daleko od sebe. V deseti pruzích tu stojí auto za autem, klimatizace v autech běží o závod, stejně tak jako v okolních mrakodrapech.
Ani Palm Jumeirah nemá zblízka moc společného s ideálním světem z reklamy. Vilky nám svou nudností připomínají americké rodinné domy – tedy bydlení bez nápadu a bez duše. A že se tu nikdo nekoupe, nezávisí na teplotě vody, ale na její kvalitě. Venkovní obruč sice chrání Palmu od příboje, v praxi však zabraňuje cirkulaci vody. Příroda se prostě nedá uměle postavit, a to ani za hromadu petrodolarů.
Nenechte se ujít adrenalinovou jízdu jeepem v dunách…
Motorem zdejšího hospodářského boomu je i vnitřní konzum oslavovaný jako nikde jinde na světě. Ve čtyřicítce gigantických shopping center zchlazených na teplotu vinného sklípku se místní věnují nejoblíbenějšímu hobby: nákupům z nudy.
Naprosto zarážející je i způsob, jakým tu jsou peníze vystavovány na odiv. Především ulice města jsou ideálním pódiem ješitnosti a drahá auta ve zdejší konzervativní společnosti dodnes zastávají důležitý status. Vysoký životní standard tu zřejmě udržuje politický klid a Dubajanům je luxus očividně důležitější než demokratické volby.
Poklady najdete za městem v poušti
Dají se rekordy stavět donekonečna? Vždyť poušť, která včera sahala až k moři, mizí nenávratně pod asfaltem a betonem. Velbloudi čekající na pláži na turisty působí jak smutný povzdech minulosti. Copak zbude Dubaji z její identity? Na co zavzpomínají turisté odlétající z nového megaletiště? Identita se nedá postavit, ta musí vzniknout, a k tomu potřebuje čas.
Přitom jsou to právě méně spektakulární části města, které stojí zato vidět: například starobylá čtvrť Bastakiya s restaurovanými kupeckými domy s typickými větrnými věžemi, kterými byl kdysi vháněn chladný vítr do interiéru jako jakási klimatizace bez elektřiny. Aspoň tady má Dubaj místo hypermoderního designu nezaměnitelný půvab minulosti.
U břehu se houpou tradiční dřevěné lodě, tzv. dhau, které jako kdysi vyplouvají se zbožím do Indie, Persie a východní Afriky. Pohled jak ze Sindibádových dobrodružství geniálně kontrastuje s ultramoderní tváří Dubaje. Stejně jako tržiště se zlatem a kořením, kde to nádherně voní po šafránu či hřebíčku.
Přes všechnu kritiku je Dubaj určitě nevšedním zážitkem, kde na každém kroku žasneme, co je člověk schopen postavit. Jenže my jsme nejhezčí domy našli v poušti daleko za městem. Nezjihli jsme z rekordů, ale z pohledu na písek ozářený teplým zapadajícím Sluncem a zformovaný geniální fantazií přírody. A té nemůže konkurovat ani ten nejlepší architekt...
Zajímavosti, které byste neměli propásnout:
|
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
1. června 2019 |
