Poprvé jsem je spatřil na stanovišti matátů (něco mezi MHD a taxíkem) téměř v centru Nairobi. Děti ulice.
Jedna partička hrála fotbálek s koulí ze zmuchlaných igelitových pytlíků, druzí se povalovali po zemi, další se snažili něco vyžebrat...
Většina z nich s nezbytnou lahvičkou lepidla, jehož výpary čichají. Je jim obvykle něco mezi deseti a osmnácti lety, ale výjimkou nejsou ani pětiletí caparti.
Pospávají na odpadcích, konečná stadia i ve vlastních výkalech. Anglicky umí jen zlomek z nich.
V zádech jsem ucítil čísi pohled. Ušmudlaný asi šestiletý kluk v roztrhané košili stál kousek ode mne a soustředěně si prohlížel moji tvář. Varování z knižního průvodce před dětskými gangy mě udržovalo v bdělosti, očima jsem si kontroloval zbylé "kids“.
"I'm hungry, mzungu,“ (jsem hladový, bělochu) osmělil se po chvíli klučina a rukou s lepidlem si ukázal na žaludek. "Gimmi one cigarette, please,“ poprosil o cigaretu a natáhl dlaň. Díval se trochu nepřítomně velkýma očima, zarudlýma od čichání výparů, a čekal, co udělám.
"A nechceš radši loupák?“ zeptal jsem se a on mě křečovitě chytil za ruku, asi abych mu neutekl.
Cesta vedla podchodem, který street kids používají různě, hlavně ale jako záchod. Ze zápachu výkalů se mi zvedl žaludek. "Děti ze stanice ZOO,“ problesklo mi hlavou.
ZÁCHOD I LOŽNICE. Podchod na River Road v centru Nairobi supluje dětem domov, část používají i jako záchod.
KLIKNĚTE NA FOTKU PRO ORIGINÁLNÍ VELIKOST
"Mzungu, mzungu,“ nesl se vzduchem nakažlivý pokřik. Klučík se snažil ze všech sil odehnat méně úspěšné konkurenty, kteří nás obklopili. Nebyli agresivní, jen hladoví. A tak jsem těch loupáků nakonec rozdal mnohem víc.... tím začalo moje "dobrodružství“ s nairobskými dětmi ulice. Ty čtyři týdny pobytu jsem pak strávil hlavně mezi nimi.
Kdo jsou street kids?
V drtivé většině jde o sirotky. Aby přežili, sbírají a třídí odpad, který pak prodávají překupníkům a ti jej výhodně zpeněží u zpracovatelských firem. Výkupní ceny nejsou nijak závratné. Kilo papíru za 1 šilink, hliníku za 70, plast zhruba za 6 šilinků.
U každé firmy je to trochu jinak, natožpak u překupníků. Každý má svou cenu. Odpadky z restaurací se proberou a o to lepší se podělí, to horší prodají farmářům pro prasata.
"Chleba je za 40 šilinků a nevydrží ani na den, lahvička lepidla stojí 5 a vydrží dva dny,“ komentuje lakonicky Joseph z partičky okolo River Road.
Lepidlo je pro ně únik. Nejrozšířenější pouliční droga. A spolehlivě nejlevnější.
ÚTĚK OD BOLESTI. Lepidlo je nejlevnější drogou, která vyřeší všechno. Chlapec je ošetřený po bitce, v níž si chránil vyžebrané mléko.
Už mají grif, jak udržet lahvičku mezi rty a mít tak volné ruce. Omámení jsou skoro pořád: následuje chang‘aa (domácí pálenka ze zbytků cukrové třtiny), ganja (marihuana) je v těsném závěsu. Na heroin, LSD, extázi a další tvrdé drogy na ulici ale nenatrefíte. Jsou příliš drahé.
Povídali jsme si tak tři čtyři hodiny denně. Často v půlce hovoru prostě vypnuli. Skelný pohled znamenal, že lepidlo dosáhlo otupujícího efektu... Jen další důkaz toho, že pro většinu z nich už řešení neexistuje.
V ulicích Nairobi jsem poznal různé party a každá fungovala jinak. V té nejubožejší starší zneužívají mladší, o jídlo se mezi sebou nedělí, každý se snaží přežít sám za sebe.
Zaskočil mne například okamžik, když za mnou přiběhl jeden z těch nejmenších kluků a s brekem mi ukazoval na pytlík s mlékem, který před chvílí vyžebral na někom z turistů. Z jeho špatné lámané angličtiny jsem stále nechápal, o co jde. Ale pak jsem ochutnal - vypít se nedalo. Někdo z party mu do něj nasypal sůl…
KRUTÁ PRAVIDLA. Šikaně jsou děti vystaveny nejen ze strany úřadů a policie, ale nejvíc krutostí zakusí od svých vrstevníků.
Skupinka o pár ulic blíž k centru byla pravý opak. Nepsanými vůdci jsou bratři Davis a John (21 a 23 let). Utekli těm nejhorším drogám, tvrdě pracují (sběr odpadu), mají základní školu. Plně gramotní jsou jak ve svahilštině, tak v angličtině a taky měli to „štěstí“, že se na ulici ocitli, až když jim bylo 16 a 18 let. Jejich komunita je starší, společně pracují, dělí se o jídlo, dokonce se snaží těm mladším pomoci zpět do školy.
Zbývaly dva dny do odjezdu, a tak jsem klukům přinesl pravý "kopačák“ jako dárek na rozloučenou. "Boys“ byli nadšeni a hned si dali fotbálek. Přestal jsem pro ně existovat.
Využil jsem toho, pobíhal jsem mezi nimi s foťákem a moc si nevšímal partičky několika postarších černochů, kteří mne už delší dobu sledovali. Ostatně jako "mzungu“ jsem byl pořád středem pozornosti, na varování z průvodce jsem dávno zapomněl.
NOVÁ GENERACE. Na ulici děti nejen žijí, ale zároveň se tu rodí i celá nová generace street kids.
Pak ale muži vstali, začali se domlouvat a banda v rojnici pomalu postupovala. Jenže to už kolem mne stáli čtyři street boys jako bodyguardi, ostatní přestali hrát a kontrolovali situaci... Když kolem nás zloději procházeli, zmohli se už jen na slovní přestřelku.
Rozloučit se nakonec přišla skoro celá ulice. John mi dokonce přinesl svoji fotografii, na které nese balík s odpadem.
"Možná mi zbude čas, abych se zítra ještě zastavil,“ nabídl jsem. "Zítra je ale neděle a to tu nebudeme. Každou neděli chodíme totiž zpívat do kostela.“
Text a foto: TOMÁŠ KROULÍK. Autor byl fotografem výpravy humanistického centra Narovinu.
