Terorismus změnil svět, mladí se dnes bojí cestovat, říká Jiří Kolbaba

Procestoval 136 zemí světa, miluje Island a Antarktidu. „Mohl bych žít kdekoli, ale doma jsem pořád v Česku,“ říká populární cestovatel. Přitom až devět měsíců v roce tráví Jiří Kolbaba ve světě. O svých oblíbených zemích a nově objeveném rozměru cestování mluvil v rozhovoru pro magazínu Víkend MF Dnes.

Když je doma, téměř každý večer o svých zážitcích beseduje po celé republice. Dělá to tak posledních 25 let. „Spaluje mě to, naplňuje mě to,“ říká dobrodruh, který tento víkend slaví šedesátiny – a kde jinde než daleko ve světě, konkrétně na Havajských ostrovech.

Kolik máte cestovních pasů?
Byly doby, kdy jsem jich měl na výjimku i sedm. Kvůli vízům. Do západní Afriky bylo na jednu cestu potřeba i devět víz, to pak máte dva pasy ve Vídni, dva v Paříži, jeden v Berlíně...

Jak dlouho vám trvá, než se sbalíte na cestu?
Stačí pár desítek minut. Mám všechno uloženo tak, abych věděl, kam sáhnout, a mohl se sbalit velmi rychle. Často musím reagovat na telefon, ze kterého se ozve, že zítra letím na druhý konec planety. Ale když to jde, balím dlouho dopředu, třeba týden snáším věci na hromadu, abych nic nezapomněl. A stejně někdy něco zapomenu.

Co zapomenout nesmíte?
Pasy a víza. A fototechniku – jen ta má obvykle 18 kilogramů.

Myslela jsem spíš nějaké osobní doporučení. Třeba že se neobejdete bez nože.
Nůž nevozím, ani zbraně. Taky nikdy nevozím vařič nebo jídlo, maximálně pár probiotik. Rád jím u místních. Ale velmi důležitá je čelovka. Těch jsem nakoupil hodně a vozím je i domorodcům jako dárky, rozdal jsem jich desítky. Dvakrát jsem byl v situaci, kdy čelovka může zachránit zdraví nebo i život.

Až tak?
Poprvé jsme uvízli na malém člunu na jezeře na mělčině v Etiopii, ve vodě kolem nás plavali krokodýli. Byla úplná tma a my jsme nemohli vylézt ze člunu, abychom ho uvolnili. Na břehu o nás nevěděli. Kdybychom měli čelovku, mohli jsme jim dát signál. Podruhé jsem v Ománu uvízl a zatměl ve vádí mezi hady a hmyzem, posouval jsem se po centimetrech. Cesta, která měla trvat hodinu, mi zabrala skoro šest hodin. Přitom světlo by to tehdy vyřešilo. Proto mám dnes ve fotobrašně jednu nebo dvě čelovky a suché světlo, takovou tu tyčinku, co se rozlomí a několik hodin vydrží svítit.

Jak to dopadlo s těmi krokodýly?
Losovali jsme, kdo vyskočí z lodi a popostrčí ji. Naštěstí jsem neprohrál já, ale místní rybář.

Sežral ho krokodýl?
Naštěstí ne, ale v té části Afriky se takové případy stávají.

Říkáte si po takovém zážitku, že to bylo přes čáru, že příště už do toho nejdete?
Nejsem hazardér. Neprožívám zase tolik adrenalinových situací. A když, je to vlastně výborné, mám příběh. Jakkoli neprožívám nic moc dramatického, lidé přece jen občas chtějí nějaký dobrodružný příběh slyšet. Je nádherné takhle žít, cestovat světem, ale je důležité se i ve zdraví vrátit. Optimální je ještě se dožít vysokého věku, třeba jako dva bardi českého cestování Miloslav Stingl a Miroslav Zikmund.

USA - Utah

Je vám šedesát. Myslíte na stáří?
Nemyslím. Proč? Je třeba žít zdravě a doufat. Dvacet let jsem vrcholově sportoval, měl jsem výbornou kondici, vážil jsem o 25 kilogramů méně než dnes, běžet třeba 50 kilometrů nebyl problém. To víte, že dnes už to neuběhnu. Ale chodím hodně do hor, čekají mě letos dva těžké treky, jeden na Havaji, druhý v Nepálu. Nedávno jsem šel v Bhútánu dlouhou těžkou cestu, všechno v nadmořské výšce pět nebo šest tisíc metrů. A se závažím. Nejsem vytrénovaný jako horolezci, ale něco ještě, zdá se, zvládnu.

Změnil se svět za těch pětadvacet let, která trávíte na cestách?
Ano. Terorismus změnil svět. Ale nechci si tím kazit náladu.

Dá se to?
Víte, já neumím jezdit do válečných lokalit, nejsem válečný zpravodaj. Raduji se z krás světa, ze setkání s lidmi, se zvířaty. Neděsí mě ani tolik terorismus, jako některé reakce na něj. Děsí mě, jak někteří čeští nemravní politici od stolu straší lidi a kazí náladu v celé zemi. Ještě před pár lety se mě lidé na besedách ptali: Co mám udělat pro to, abych žil jako ty?

Jiří Kolbaba

- Projel 136 států světa, napsal 8 knih o cestování, uspořádal desítky fotografických výstav, je autorem diashow, besed, s nimiž objíždí republiku (www.theworld.cz), na Rádiu Impuls
vysílá každý všední den v 6:10, 7:10 a 8:10 své cestovatelské reportáže.

- Původním povoláním je grafik, zakladatel několika reklamních agentur. V první polovině 90. let se naučil fotografovat a stal se cestovatelem, je viceprezidentem Českého klubu cestovatelů.

- V mládí byl špičkovým atletem, je mistrem Československa v běhu na 3 km překážek. 15. dubna,
oslavil 60. narozeniny.

A dnes?
Dnes se ptají, která země je nejnebezpečnější, nejděsivější, kam bych nikdy nejel. I mladí lidé, pro které bylo cestování životním snem, se najednou bojí cestovat. A za to můžou také ti, kteří světem straší. Přitom já trávím venku až devět měsíců z roku, a nikdy se mi nic strašného nestalo. Tedy – když jsem ještě závodně běhal, pokousali mě psi, a v Mexickém zálivu mě požahala medúza. Nic horšího.

Jací jsme ve srovnání s obyvateli jiných zemí světa?
V průměru se málo usmíváme, málo se zdravíme, nepředáváme si emoce. Kolektivistické společnosti, které mám rád, tohle umí. Ta naše individualistická ne. Čech třeba vejde do restaurace a hledá, kde je prázdný stůl, co nejdál, v rohu, pryč od ostatních. Lidé z naší kultury nasednou do vlaku a projdou ho celý, jen aby našli volné kupé a nemuseli si k někomu přisednout. Na světě je hodně zemí, kde je to přesně naopak. V Mongolsku projde průvodčí autobus, zkontroluje jízdenky a pak, i když je tam poloprázdno, si vám přijde sednout na klín, protože si chce povídat, chce komunikovat, sdílet emoce.

Čím to je?
Za mnohé může minulý režim. Všude, kde se zkoušely socialistické experimenty, jsou horší vztahy. Až na dvě výjimky.

MAGAZÍN Víkend

Na svobodě bych jedl i kůrky, říká v rozhovoru pro Víkend DNES známý vězeň Jiří Kajínek, kterému zvažuje dát milost prezident Zeman. Aktuální číslo vychází v sobotu 22. dubna.

Kuba?
Ano, Kuba a Vietnam. Střední a východní Evropa má komunikaci nastavenou poněkud chladně. Je to zvláštní, že i když my Češi tolik cestujeme, v průměru jsme se jen velmi málo naučili té jasnozřivé komunikaci, která je ve světě tak obvyklá. Za příklad bychom si mohli vzít jihovýchodní Asii. Ta je nesmírně vstřícná. Výjimkou je Čína. Sotva tam přijedete, hned si všimnete rozdílu. Úroveň komunikace tam není tak vřelá jako ve zbytku této oblasti.

Co s tím?
To je na každém z nás. Vše začíná u pozdravu. V tomto ohledu se máme ještě co učit. Jsem rád, že mohu na svých besedách a projektech, které popularizují cestování, inspirovat lidi zkušenostmi, které si vozím ze zahraničí. Rád jezdím na Island. Dvakrát jsem se tam potkal s bývalým prezidentem Grímssonem. Je skvělé, když se státník chová slušně a nerozděluje společnost. Potom třeba vůbec nepotřebuje ochranku.

Kdybyste si měl vybrat druhý domov, byl by to Island?
Třeba, ale nejoblíbenější oblastí, pochopitelně ne pro život, je pro mě Antarktida.

Proč?
Není země, která by se mi nelíbila, líbí se mi všude na světě. Ale do Antarktidy se jezdím poklonit síle přírody. Tam se vás zvířata nebojí, nemají geneticky zakódovaný strach před člověkem. A to je nepopsatelně nádherný pocit, který se dá částečně zažít už jen na Galapágách. Nádherný je Bhútán, jsou mi blízké místní buddhistické tradice. Rád se vracím na Bali, tam je zase vlídný hinduismus. Ale to už bych pak mohl jmenovat sto dalších zemí.

Arktida - Severní pól

Proč jste se dal zrovna na cestování?
Je to život plný výzev, podobný jako ve sportu, kterému jsem se dřív věnoval. Když jsem přestal závodit, chtěl jsem zažívat poznání, prodloužit si dynamický život. Rozhodující pro mě byla první návštěva Bali v roce 1994. Viděl jsem lidi, kteří dokážou žít jen z vody a třeba manga. Já jsem se tou dobou honil za většími a většími auty, za penězi. A začal jsem se ptát, jestli chci takhle žít dál. Poté, co jsem začal cestovat, jsem sice ekonomicky hrozně klesl, ale naštěstí se mi postupně podařilo přetavit koníčka v zaměstnání.

A jako jeden z velmi mála cestovatelů se tím v Česku dokážete slušně uživit.
Je opravdu skvělé živit se něčím, co ani jako práci nevnímám. Co může být lepšího než pocit neomezené svobody? Stav, kdy nad vámi nikdo není, neúkoluje vás a nerozhoduje o vašem úspěchu či neúspěchu? Za všechna vítězství i prohry si můžu jen já sám. Proto rád i sám cestuji. Mohu si pak ideálně rytmizovat strukturu každého dne i noci.

Místa na mapě Jiřího Kolbaby

Nejkrásnější - Antarktida
Nejpřekvapivější - Antarktida
Nejčastěji navštívené - Bali
Nejinspirativnější - Bhútán
Nejnebezpečnější - dálnice D1

Jak s tím jdou dohromady zájezdy, jež některé cestovky prodávají na vaše jméno?
Nevyhýbám se ani organizovaným zájezdům. Že mě ke spolupráci vyzvaly renomované cestovní kanceláře, to mě baví. Lidé jsou na cestách světem ve většině zdvořilí a ohleduplní. Vzájemně se skvěle inspirujeme.

A bývají klienti cestovek zvědaví na tu kterou zemi, nebo spíš na vás?
Moje role bývá velmi okrajová. Třeba na každoroční exotické cestě kolem světa se turistům věnuje tým špičkových a zkušených průvodců. Občas se snažím doplnit informace z pohledu individuálního cestovatele, vzpomenu si na dříve prožité a rozšířím tak účastníkům obzory. Snažím se objasnit zájemcům principy správné kompozice, pořizuji účastníkům snímky z dovolené, aby si i single cestovatelé odnesli domu nějakou památku.

A co si z toho odnášíte vy kromě honoráře?
Bez ohledu na to, že si v takových případech spolucestující nevybírám, zatím jsem měl vždy štěstí na skvělé lidi s pevnou morálkou a ohleduplným chováním. Jsem lovec zážitků, informací a záběrů. Navíc jsem objevil ještě další rozměr cestování.

Jaký?
Duchovní. Vydávám se v poslední době po stopách dávných cestovatelů. Jezdím na místa, kde stával třeba Emil Holub nebo James Cook. Stojím na těch samých místech a necítím se sám, vnitřně jsem s nimi propojený, mám z toho radost, že mohu jít v jejich šlépějích. To oni byli ti praví hrdinové. Kdepak my! Funkční oblečení nám vyvíjejí málem v NASA, máme moderní vybavení, nutričně bohaté potraviny. Oproti hrdinným polárníkům ze začátku minulého století jsme v podstatě turisté.

Keňa - safari

Island - papuchalkové

Proč vlastně nemáte stálého cestovatelského parťáka?
Protože na fotocesty jezdím rád s někým, kdo nepotřebuje snídat nebo večeřet.

Jak tomu mám rozumět?
Nejlepší světlo je právě v době snídaní a večeří. A fotograf kvůli dobré fotce oželí jídlo i spánek. Když vidíte západ slunce v Údolí monumentů nebo na Aljašce, jeho východ na opuštěném ostrově v Tichém oceánu, tak se z té krásy tají dech. Na jídlo nemyslíte.

Vnímáte tu krásu, i když hledáte ten nejlepší záběr?
Ano, ale máte pravdu, že focení mi někdy ten celkový dojem komplikuje. Své okolí vidím v kompozicích, hledám záběry, těkám.

Dokážete nefotit?
I když občas někomu slíbím, že ano, už třetí den dovolené mám půjčené auto a jezdím po horách a fotím.

Co byste poradil lidem, kteří jezdí po světě?
Že je důležité se zklidnit, nepředjímat černé scénáře, být optimisticky naladěný, pokorný a přitom také opatrný. Je prima si užívat svobodu, okolní krásu a radovat se ze setkání s domorodci. Svět je většinou dobrý. A že to, co vyzařujeme, se nám vrací zpátky.

Zní to tak harmonicky.
Když já se cítím šťastný a naplněný. Pětadvacet let jsem prostě šťastný. A přeji to každému.