Móda batůžkářů, kteří na ulicích žádají místní obyvatele o příspěvky na svou cestu, se v poslední době objevuje hlavně v regionu jihovýchodní Asie, například v Singapuru, Hongkongu nebo Thajsku. U místních obyvatel se však rozhodně nemusejí potkat se vstřícným přístupem.
„Bylo to poprvé, co jsem něco takového uviděla, a hned to upoutalo moji pozornost,“ rozčileně komentuje pro server France24 své fotografie na Instagramu Maisarah Abu Samahová ze Singapuru. Na snímcích jsou cestovatelé, kteří na ulici žádají obyvatele, aby jim přispěli na jejich cesty. Peníze se snaží vydělat prodejem suvenýrů a hraním hudby na ulici.
Z pohledu „cestovatele ze Západu“ možná nejde o nic neobvyklého, ale Maisarah celou situaci vnímá úplně jinak. „V první řadě v Singapuru neuvidíte příliš mnoho lidí, kteří prodávají cetky nebo hrají na ulici, protože zde máme přísná pravidla, která tyto aktivity omezují,“ říká Maisarah.
Podle ní se pouliční umělci a prodavači objevují hlavně v centru města a ne poblíž autobusových zastávek ve čtvrtích, které obývá převážně střední třída. „A nikdy jsem v podobné situaci neviděla bělochy.“ dodává.
Žádat ostatní lidi o peníze, které vám pomůžou cestovat, se podle ní v Singapuru nesluší. Nebo pro to musíte mít opravdový důvod. „Lidé, kteří to dělají, jsou skutečně v nouzi. Žebrají, aby si mohli koupit jídlo, zaplatit dětem poplatky za školu nebo potřebují splatit dluh. A ne proto, aby si dopřávali nějakou luxusní činnost.“
Z pohledu cestovatele jde ovšem spíš o možnost volby. „Busking (hraní na ulici, pozn.red.) není žebrání, je běžný v celé vyspělé Evropě nebo severní Americe. Je jen na vás, jestli umělci něco hodíte, nebo ne,“ říká Jana Chmelíková, která s přítelem procestovala mimo jiné Vietnam a Srí Lanku.
Její slova potvrzuje i Michaela Burgisová, cestovatelka, která s rozpočtem 300 korun na den strávila v jihovýchodní Asii půl roku. „Podle mě je v pořádku dělat to, co nám svědomí dovolí, pokud to ovšem neomezuje nikoho dalšího. Příspěvek na cestování je dobrovolná věc, tedy kdo chce, ať přispěje,“ říká Michaela Burgisová.
„V zásadě si ale nemyslím, že žádat peníze v zemích Jihovýchodní Asie je třeba, protože cestování po těchto zemích je opravdu levné. Pokud se člověk nechová jako turista a vyloženě nechodí po restauracích, nemá potřebu se ubytovávat v luxusních hotelech, nebo se honit za atrakcemi, které jsou předražené,“ doplňuje Burgisová.
„V těchto rozvojových zemích nás lidé opravdu vnímají jako chodící peněženky, a proto dokážu pochopit, že je žebrání batůžkářů ze západu pobuřuje. Nicméně chování některých tamních jedinců se může zase příčit nám. Protože ne každý cizinec musí být ochoten a schopen platit ceny několikanásobně vyšší než místní. Stojím si za tím, že každý cestovatel by měl mít alespoň nějaké peníze, když chce cestovat. Protože skutečný cestovatel se v první řadě spoléhá sám na sebe, i když lidé ve světě mají dobré srdce a rádi pomohou.“
Chci se bavit, pomůžete?
Komentáře Maisarah o žebrajících boháčích vzbudily na sociálních sítích a v západních médiích horlivé diskuze. Chris Pleasance ve svém článku na serveru Daily Mail tvrdí, že částečně může tato zlost pocházet z toho, že si místní lidé uvědomují určitou nespravedlivost mezi sebou a západními turisty.
Louisa, studentka politické ekonomie ze Singapuru, uvedla pro France24 ještě jeden další důvod, kvůli kterému se někteří místní obyvatelé na batůžkáře zlobí. Podle ní se totiž chovají, jako by se během cestování po „exotických“ oblastech mohli chovat tak, jak sami chtějí. „Chtěla bych se těchto turistů zeptat. Proč si myslíte, že je tento způsob chování v Asii normální? Proč se tak nechováte i u vás doma?“
Trend moderních batůžkářů cestovat po světě za peníze ostatních lidí se podle serveru Daily Mail projevuje hlavně na internetu, kde se čím dál častěji objevují žádosti cestovatelů o sponzorování jejich cesty.
V této souvislosti zmiňuje i speciální server www.fundmytravel.com podporující cestovatele pomocí dobrovolných příspěvků. Mezi žádostmi o proplacení humanitárních akcí můžete najít například i nabídku dvou mladíků, kteří v jihovýchodní Asii hledají „neskutečné dobrodružství, pojídání hmyzu a potápění.“ Pro někoho normální, pro někoho nepochopitelná věc.