Industriální srdce impéria. Belfast, rodiště Titaniku, má v sobě drsné kouzlo

Severoirský Belfast je turisty neprávem opomíjenou destinací, přitom má co nabídnout. Každodenní dřina místních se přetavila ve stovky plavidel, která během 160 let své existence vyprodukovaly loděnice Harland & Wolff. Těžký průmysl tu stvořil fantastickou scenérii plnou malých i velkých lodí, jeřábů a industriální architektury.

Jak může potvrdit každý, kdo někdy navštívil ostravskou Dolní oblast Vítkovice či uzavřené doly na Karvinsku, industriální architektura má své kouzlo. Jako rodačka z Karviné jsem se v Belfastu cítila tak trochu jako doma. Moc dobře znám kouzlo ocelových konstrukcí a budov z červených cihel, které jsou tak typické pro industriální éru 19. století.

Trojí důsledek nového kanálu

Stejně jako kdysi Ostravsko, i Belfast byl v té době perlou v koruně království, v tomto případě britského impéria. Zdaleka nejslavnějším produktem tamních továren byly lodě. Zároveň se sem soustředila výroba lnu a větracích zařízení, která neměla konkurenci nikde jinde na světě. Proslulosti nabyly i továrny na sodovku, topení, tabák či provazy.

Za populačním boomem stál hladomor

Belfast byl ve své době nejrychleji rostoucím městem ve Spojeném království. Z pouhých 19 tisíc lidí na začátku 19. století se jeho populace rozrostla na 380 tisíc o sto let později. Nemalou měrou k tomu přispěl katastrofální hladomor ve 40. letech 19. století. Ve městech, která byla o něco lépe zásobovaná než venkov, lidé sháněli jídlo i práci.

Byl to především textilní průmysl, který dal vzniknout tomu lodnímu. Do zdejšího přístavu denně připlouvaly lodě s nákladem uhlí, které udržovalo továrny v provozu. Hotové produkty pak odvážely do všech částí britského impéria. Ve 40. letech 19. století byl pro ně vybudován hluboký kanál v řece Lagan, která v Belfastu ústí do Irského moře. Díky němu zde mohly zakotvit bez ohledu na to, zda byl zrovna příliv či odliv.

Zdánlivě banální, z dnešního pohledu možná až nezajímavá proměna měla nedozírné důsledky. Zaprvé: Belfast se stal největším a nejvytíženějším přístavem na Britských ostrovech.

Zadruhé: materiál vytěžený při budování kanálu byl použit k vytvoření umělého ostrova v ústí řeky. Poté, co ho navštívila královna Viktorie v roce 1849, dostal jméno Queen’s Island (Královnin ostrov). Obyvatelé sem chodili za povyražením. Nacházelo se tu dostihové závodiště, několik tančíren a divadelních scén, zahrady, skleníky, a dokonce i zoo.

A za třetí: Vytěžená půda obsahovala velký podíl železné rudy, kterou se místní podnikavci rozhodli přetvořit v lodě. V roce 1853 vznikla v Belfastu první velká loděnice, k zármutku obyvatel právě v jejich oáze veselí – na Královnině ostrově. Na počátku 60. let loděnici koupil její generální ředitel Edward Harland se svým asistentem Gustavem Wolffem. Jména těchto pánů vám možná něco říkají. Byla to právě jejich firma, která stojí za zřejmě nejslavnější lodí na světě: Titanikem.

Titanic vydává stále nová tajemství. Zkoumání financují i podmořští turisté

Lodě se v Belfastu vyráběly takřka na klíč. Majitelům rejdařských a loďařských společností stačilo jen vyslovit přání a do pár let, někdy i měsíců, si mohli vyzvednout hotové plavidlo. Belfast jej vybavil doslova vším, od parních strojů přes komíny, ventilační zařízení, topení až po sněhobílé ložní prádlo ze zdejších textilek. Truhláři přímo na místě vyráběli i nábytek, který si zákazník mohl vybrat z katalogu.

Před sto a více lety na těchto místech architekti a kreslíři rýsovali plány nových lodí.

Detailní plány lodí vznikaly ve dvou elegantních klenutých halách, které byly součástí ústředního komplexu Harland & Wolff. Kreslíři na nich pracovali každý den až do večerních hodin. A to díky proskleným stropům, které poskytovaly dostatek světla, ať už slunce stálo kdekoliv na obloze. Zákazníci je mohli sledovat vysokými okny luxusně zařízeného salónu, který se nacházel o patro výše.

Týdenní pobyt v muzeu

Zatímco Titanic skončil v roce 1912 na dně oceánu, loděnici Harland & Wolff se daří dodnes. Už bychom ji nenašli na umělém ostrově, nýbrž okolo něj na protilehlých březích kanálu. Za dobu svého fungování postavila firma více než 1 700 lodí, přičemž toto číslo stabilně roste.

Historické budovy loděnice Harland & Wolff stále stojí na Královnině ostrově. Nejstarší z nich pocházejí z roku 1885, dlouho se však nepoužívaly. Ještě před pár lety byly zcela vybydlené. V roce 2017 jim irská firma Harcourt Developments vdechla nový život. Z bývalého ústředí se stal luxusní hotel. Jeho přestavba stála neuvěřitelných 28 milionů liber (více než 800 milionů Kč). Finančně se na projektu prostřednictvím grantu podílela i britská vláda.

Z bývalého ústředí loděnice Harland & Wolff je dnes hotel.

Že výsledek stojí za to, jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži. V hotelu s názvem odvolávajícím se na nejslavnější produkt loděnice, Titanic, jsme s manželem pobyli týden. A bylo to jako strávit jej v muzeu. I přesto, že se komplex dlouho nacházel v dezolátním stavu, zůstala většina cenných historických prvků neporušena.

Srdcem hotelu jsou již zmíněné haly, kde kdysi architekti rýsovali plány lodí. Dnes je v jedné umístěn bar a v druhé zasedací místnost. Ve vitrínách jsou vystaveny artefakty z potopených lodí (nepříliš přesvědčivá reklama, což?). Na stěnách visí nespočet dobových plakátů, lákajících na nový život v Americe i na zaoceánské dovolené. Emigranty i výletníky do vysněné destinace odvážely – jak jinak – lodě Harland & Wolff, provozované jejich nejdůležitějším zákazníkem, loďařskou společností White Star Line.

V baru se podávají koktejly, jejichž receptury časem upadly v zapomnění. A to včetně římského punče, který se servíroval na Titaniku.

Zapomenuté kachle a koktejly

• Mohutný bar v jedné z kreslíren je zčásti pokrytý kachlíky, původně určenými pro bazén a turecké lázně Brittaniku, sesterské lodě Titaniku. Protože byl na vodu spuštěn až za první světové války jako plovoucí nemocnice, bazén ani lázně neměl a kachlíky nebyly potřeba. Celá desetiletí ležely nepovšimnuty v jedné z budov loděnice, než se je architekti rozhodli takto kreativně využít v hotelu.

• Hotelový bar je vyhlášený svými koktejly. Jejich receptury pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Mnohé z nich jsou dneska takřka neznámé, neboť krátce poté přišla éra prohibice v USA a receptury upadly v zapomnění. Jeden z nich, zvaný punch romaine (římský punč) se podával jako jeden z posledních chodů během večeře na Titaniku.

Hostům hotelu jsou zpřístupněny kanceláře vysoce postavených manažerů loděnice, kde mohou obdivovat jejich původní vybavení. Největšímu zájmu se těší kancelář Thomase Andrewse, výjimečně talentovaného mladého konstruktéra, mimo jiné i autora Titaniku, který při jeho potopení přišel o život. S trochou trpělivosti se dá najít i poněkud zasunutý vstup do onoho luxusního salonu, jehož okny bohatí rejdaři sledovali kreslíře pod sebou.

Vzhled interiérů je navržen tak, aby připomínaly loď. Ne vždy je výsledek zrovna pozitivní, úzké tmavé chodby působí dost stísněně. Dojem se zlepší, když člověk vstoupí do své „kajuty“ skrz těžké dveře s efektními nýty. Přivítají ho lodní lampy a na stěnách konstrukční plány lodí Harland & Wolff.

Bitevní křižník i plovoucí diskotéka

Z oken těch nejlepších pokojů je výhled na pýchu Severního Irska: muzeum Titaniku. To vzniklo v roce 2012, na sté výročí potopení lodi. A to jen pár metrů od doků, kde se stavěla po boku sesterské lodi Olympic. Představu, jak byly velké, si člověk udělá díky světelným pásům, kterými je na dnes prázdné ploše vyznačena jejich poloha i tvar. Výšku poodhalí samotné muzeum. Má podobu čtyř zkřížených lodních přídí, vysokých přesně jako Titanic.

Muzeum nevynechá snad žádný návštěvník Belfastu. Zhlédne v něm dochované artefakty vylovené ze dna Atlantiku, včetně toho asi nejslavnějšího: houslí Wallace Hartleyho, jenž s kapelou hrál na člunové palubě až do poslední chvíle. Dozví se v něm mnoho zajímavých informací o samotné katastrofě, ale především o Belfastu a jeho minulosti i dějinách lodní výroby.

Těžký průmysl stvořil scenérii, kterou jen tak někde neuvidíte.

Od hotelu a muzea vede cestička okolo ostrova. Návštěvník po ní dojde k HMS Caroline, křižníku z první světové války. V roce 1916 se zúčastnil bitvy u Jutska a dnes je z něj muzeum.

Na druhé straně areálu je pak SS Nomadic, poslední loď White Star Line. Někdy se mu říká Malý Titanic. Taktéž vznikl v roce 1911 a má stejné vybavení včetně některého nábytku či ornamentálního linolea. Na Titanic dovezl část pasažérů, kteří nastupovali ve francouzském Cherbourgu. Je vcelku neuvěřitelné, že tak stará loď ještě nedávno fungovala jako plovoucí diskotéka v Paříži. Teprve v roce 2006 přesvědčilo několik nadšenců vládu Severního Irska, aby loď koupila a nechala zrestaurovat.

Katastrofa vyústila v trauma

Je paradoxní, že zdaleka nejskloňovanějším výrazem v Belfastu je dnes Titanic. Dlouhá desetiletí byl jeho tragický osud pro místní traumatem a jeho jméno bylo tabu. Dělníci do své práce dávali srdce a na výsledek byli vždy náležitě hrdí. Ztráta největší lodi, která byla do té doby postavena, pro ně byla hlubokou ránou. Dlouho se o ní nemluvilo nebo jen jako o „slově začínajícím na T“ (v angličtině poněkud elegantnější „T-word“).

Celý areál Královnina ostrova, kterému se dnes říká Titanic Quarter (Čtvrť Titaniku), má velmi silného genia loci. Jako by tu stále zněly údery kladiv, ržání koní, výkřiky a lomoz stavby. A to i přesto, že chudé dělníky, žijící ve stísněných domcích často jen o chlebu a čaji, nahradili finančně zajištění hosté hotelu a početné autobusové zájezdy.

Atmosféru přiživuje i současná loděnice a její doky, které jsou od muzea dobře viditelné. Ční nad nimi dva obrovské jeřáby familiérně pojmenované Samson a Goliáš. Během našeho pobytu industriální scenérii dotvářela loď Rose of the Seas (Mořská růže), která se zde opravovala ve dne i v noci a její světla zářila na míle daleko.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz