"A proč?" ptá se mě později úplně stejně Albánec zvaný Freddy, majitel hostelu, když se sháním po nádraží. Běžný obyvatel Tirany totiž s vlakem jen tak do styku nepřijde. Když jede do Durrësu za plážemi, vyrazí na autobus či minibus, který jede přímo k nim, na rozdíl od vlaku, jenž jede do hodně vzdáleného, přecpaného a dost zdevastovaného centra Durrësu.
Takže proč?
MAPA: Albánská osobní vlaková doprava
Protože miluju jízdu vlaky, obzvlášť takovými, které se moc nelesknou a moc rychle nejedou, zato je z nich hodně vidět.
Od železnice v Albánii nic jiného čekat nelze. Je proslulá svou zaostalostí a izolovaností, se světem ji dosud spojuje pouze trať do Černé Hory, kde však jezdí jen nákladní vlaky. Celou síť železnic, dlouhou celkem 447 kilometrů, v podstatě tvoří jen trať podél pobřeží Jadranu s jedinou delší odbočkou vnitrozemím...
Protože železnice je ojedinělým místem v Albánii, kde určitě zahlédnete něco z práce zlatých českomoravských ručiček. Tahouny vlaků jsou totiž vesměs "čmeláci", lokomotivy řady T669.1, dodané mezi lety 1968 a 1990 z Československa firmou ČKD neboli kupodivu i za socialismu Českomoravská Kolben Daněk. Snad jen jakýmsi omylem ji nepřejmenovali, třeba na Spojené strojírny.
Nádraží Durrës. Čmelák - stále funkční a stále spolehlivá lokomotiva z ČKD v albánských službách.
Železniční nadšenci si tak v Albánii mohou zavzpomínat, lokomotivy mají totiž stále cedule s tzv. Kryšpínovým označením, jež nese pojmenování po svém tvůrci, prvorepublikovém šéfkonstruktérovi Vojtěchu Kryšpínovi, a od něhož se upustilo až v roce 1988.
… A protože nám tahle železnice málem patřila! Tedy "jen" na třicet až pětatřicet let. Za návštěvy druhdy premiéra Mirka Topolánka v dubnu 2008 totiž Albánie slíbila dát koncesi na železnici české společnosti Inekon Group, aby ji Češi zmodernizovali. Jenže pak se kolesa zadrhla poté, co česká firma důkladně zanalyzovala tamní podmínky. "Nevyplatilo by se to," řekl mi ještě před odjezdem do Albánie obchodní šéf Inekonu Jiří Obručník. "Funkčnost tamní železnice berte relativně, protože ve vyspělé Evropě by téměř sto procent tratí a vozů bylo postaveno mimo provoz," varoval.
Nádraží ve Vloře. Vlak odtud odjíždí v pět ráno, není nepodobný tomu odstavenému a do Tirany dorazí za šest hodin.
Nakonec jsem neodolal, za odměnu jsem potkal nejhezčí holku
Napoprvé v Tiraně jsem ještě "vyměkl". Po zhlédnutí zdevastovaného a navíc opuštěného nádraží půl hodiny před odjezdem vlaku jsem si nechal zajít chuť. Napodruhé ve Vloře, přes niž jsem se vracel podél pobřeží zpět k Tiraně, taktéž. Vstávání na pátou ranní, kdy vlak odjížděl, a pak bezmála šest hodin cesty, když minibusy to zvládnou za zhruba tři, to už člověka umí odradit.
Napotřetí... Durrës. Sem jsem napoprvé chtěl jet, teď tedy naopak? Jedu sice přímým minibusem z Vlory do Tirany, ale při průjezdu Durrësem mi to nedá. Už z Tirany vím, že délka jízdy do metropole je hodina, což ani minibus při tamních zácpách nezrychlí, a cena 70 leki je dokonce o dost nižší, řeklo by se za hubičku, v přepočtu v korunách asi za 12,50. I když je to od zastávky minibusu ještě pěkný kus strávený v městském autobusu.
Na nádraží v Dürres
Vlakem z Vlory
Náležitě ošuntělá a rozlehlá budova se po vystoupení prozradí sama. V čekárně, kde ještě do 90. let bývávalo pěkně narváno (auto tu za socialismu znamenalo buď zázrak, či stranickou legitimaci), to dýchá futurismem – na stěnách plakáty strojů připomínajících spíš vlaky TGV. Lístky tu mají krásné, oražené razítkem jako za starých časů doma. A na nástupišti rychle do reality. Okna ve vlacích buď nejsou, nebo jsou paprskovitě vyzdobená průstřely.
Vlaky v Albánii často nemají okna nebo je mívají rozstřílená
Vlakem z Durrës do Tirany
Pasažéři však nevypadají na albánskou spodinu. Slušně, většinou trochu starosvětsky oblečení cestující, tihle lidé očividně nechodí v Durrësu moc často po plážích. A mezi nimi podle všeho asi stejní nadšenci, jako jsem já. Potkal jsem turisty ze Švédska a Maďarska, koneckonců už z Prahy jsem věděl, že fanouškovské internetové stránky albánských železnic mají i Britové.
A pak už jen k vlaku přistavit českomoravského "čmeláka" a jede se. Přesně načas! (Ono těch časů odjezdů tu zas tak moc není.)
To je ona, nastupovala v Shkozetu.
Trasa je přesně taková, jakou jsem čekal – s nádražíčky u vesnic, kde se oproti albánským městům trochu opozdil čas, se zónami největší chudoby, které se na mnoha místech světa scházejí právě u vlakových tratí, se zbytky kdysi jistě velkých továren, které už od nikoho, ani od železnice nic nepotřebují a nikomu taky nic nedají...
A koneckonců v obci zvané Shkozet i s vůbec nejhezčí dívkou, kterou jsem v Albánii viděl. Za tu hodinu a dvanáct padesát to stálo.
