Zazděná kojící matka
Do oblasti, navazující na černohorské pobřeží, se je možné dostat přes jeden ze dvou hraničních přechodů: prvním v Hanu i Hotit, položeným jihovýchodně od Podgorice a druhým u Muriqanu, blízko Ulcinje. Oba vás zavedou do centra severní Albánie, města Shkodër, známého též jako Shkodra či Skadar.
Po úvodním civilizačním šoku začne mysl vstřebávat nové dojmy: meandrující rozlitou řeku Bunu, s rybářskými přístřešky i pestré cikánské chatrče městské periferie. A nad touto směsicí se rýsuje mlčenlivé opevnění. Rozafa. Pevnost na nízkém pahorku.
Pevnost Rozafa je opředená děsivou pověstí. Vypráví o třech bratrech, kteří v kritickém okamžiku, když se jim stavba nedařila, přísahali, že jako oběť zazdí do hradby prvního člověka, jehož následující den potkají. Souhrou událostí se dotyčným nešťastníkem stala manželka nejmladšího z nich. Nevzepřela se vůli osudu, jen skromně požádala, aby jí byl ve zdivu ponechán malý otvor, odkud by mohla kojit své děťátko. Její jméno se poté stalo i jménem pevnosti.
Drahocenný klenot mezi odpadky
Za dalším zajímavým cílem zamíříme do nitra města. Možná si na kruhovém objezdu v závěru přeplněné třídy povšimnete nenápadné směrovky s nápisem Ura e Mesit. Což znamená Messký most. Pokud nikoli, použijte tuto formuli jako zaklínadlo při bloudění. Místní vás svojí temperamentní gestikulací, doprovázenou přívalem nesrozumitelné albánštiny, proloženým italskými či anglickými výrazy, úspěšně navedou ke správné trase do blízké obce Mes.
Slibovaná lahůdka se tyčí nad korytem říčky Kirit. Těsně v sousedství nového přemostění se klene 13 vzdušných oblouků starého kamenného mostu. Ačkoli se často lidově označuje za "římský most", představuje další z vynikajících ukázek mistrovství osmanských stavitelů. Pochází z 2. půle 18 století. Dnes se zdá trochu odstrčený a opuštěný, neboť dlažba původní stezky, kterou se ubíraly karavany obchodníků i vojska dobyvatelů, takřka ústí do smetiště.
Velkolepé hnízdo nepokořeného orla
Kdo je Skanderbeg?
|
V městečku Lezhë byl objeven jeho hrob. Nás tady vyděsil hlavně pohled na domácí prase, hrdě utíkající po hlavní silnici. Což vyvolává značný rozpor v souvislosti s nesprávným viděním Albánie jakožto ryze muslimské země. Právě severní oblasti státu tvoří domov početné populaci občanů římskokatolického vyznání, kteří se řadí k velmi konzervativním skupinám albánské společnosti.
Koneckonců mnoho žen ze vsí u silnice dosud neodložilo tradiční kroje. Menším dílem tu jsou zastoupeni rovněž pravoslavní křesťané.
Vytoužený cíl putování leží ještě jižněji. Nejprve po levici spatříte ukazatel s označením Krujë, neboli Kruja. Pak se vedlejší komunikace začne přibližovat k horskému masivu. A přímo uprostřed příkrých svahů se rozmazaně rýsuje silueta nedobytného města. Města, podobajícího se orlímu hnízdu, sevřenému stěnami a borovými háji. Zde se legendární Skanderbeg opevnil, odtud dlouhá léta úporně vzdoroval několikanásobné turecké přesile.
Barvy orientálního tržiště
Po překvapivě kvalitní silnici přijíždíme po nekonečné řadě serpentin až k okraji historické části, rozprostřené pod citadelou. Dál musíme po svých. Jelikož Krujë patří k místům, které již zasáhl turistický ruch, první nástraha způsobí návštěvníkům nemalé zdržení. Zrekonstruovaná orientální tržnice.
Ne každý odolá vábení prodejců i barvitému sortimentu. Od obecných suvenýrů k jakým patří trička či hrníčky s albánskými symboly, přes jemné stříbrné šperky, láhve koňaku, až po tepané nádobí, starožitnosti i tradiční koberce, tkané uvnitř titěrných dřevěných krámků. Přímo před zraky kolemjdoucích.
Odlišná atmosféra vládne za hradbami citadely. Před velkolepým muzeem se uprostřed trosek popásají ovce, volný plácek využili místní školáci pro dětské hry. Křivolaké uličky okolo malebných kamenných stavení neskýtají pouze působivá zákoutí, ale vedou i k zajímavým památkám. Ta nejvýznamnější se ukryla až na samotnou skalní hranu.
Temná kupole a dvůr s neobvykle opracovanými náhrobky ihned prozradí, že sloužila duchovním účelům. Nazývá se teqe. Odpovídá objektu na úrovni našeho kláštera. Patřil svéráznému a velmi tolerantnímu muslimskému řádu Bektaši. Ačkoli starý správce nehovoří světovými jazyky, jeho výklad je zcela pochopitelný.
Každopádně doporučuji nahlédnout i do expozic etnografického muzea. Turisté od nás budou stoprocentně kroutit hlavou nad kuriózním exponátem: lidovým zařízením pro pálení kořalky.
může se hoditOvěřené ubytování
|