Offroad, spaní ve stanu, potok místo vany. Albánie není pro hoteláře

V legendami opředené balkánské zemi zná Filip Weber každou zapadlou cestu, „potykal“ si s nimi na motorce i v teréňáku. Ač scestoval pěkný kus zeměkoule, na Albánii nedá dopustit. Nejen pro nádherné hory a nedotčenou přírodu, ale také kvůli lidem, kteří jsou tu prý nejlepší na světě.

Kdy jste se poprvé vypravil do Albánie a proč zrovna do této země?
V roce 1998, chtěl jsem to tam pořádně poznat. O té zemi tady nikdo nic nevěděl. Všichni jen říkali, jak je nebezpečná a divoká... Když se odtamtud vrátili kamarádi vodáci, měli oči navrch hlavy a vyprávěli krásné historky. Tak jsem si říkal, že by bylo super se do té země kouknout. Jenže tam se mnou nikdo nechtěl. Tehdy jsem jezdil na kajaku nebo cestoval s batohem a přemýšlel jsem, jak se tam dostat, protože do Albánie nic nejezdilo ani nelítalo. No, a tak jsem si koupil motorku.

Jen kvůli tomu?
Jen proto ne, ale byl to hlavní hybatel. Chtěl jsem do Albánie a motorka mi na to přišla super. Sice jsem jako kluk jezdil na fichtlu, ale nejsem ten typ, co má místo hlavy motorku. Je to pro mě nástroj. Jako otvírací nůž nebo foťák. Nástroj na cestování.

Se zkušenostmi z fichtlu jste vyrazil do Albánie. Ta je pro trošku zkušenější motorkáře, ne?
Já jsem si s tím nedělal hlavu. Prostě jsem si ji vyzkoušel a jel jsem. Vyrazil jsem do severního Řecka a do té Albánie jsem si zajel jenom asi na pět dní. Moc jsem to neprožíval.

Filip „Beba“ Weber

• Zabývá se bezpečností počítačových sítí, ve volném čase nejraději cestuje.
• Přes dvacet let pádloval na kajaku na divoké vodě, pak se toulal na motorce nebo v terénním autě po pouštích.
• Několik let se úspěšně účastnil vícedenních cross-country rally na motorce v zemích jako Albánie, Maroko, Tunis, Libye, Ukrajina.
• V současné době cestuje hlavně s dětmi offroadovým autem, ale rád si vyrazí i jen tak s batohem.
• Albánii si tak zamiloval, že bral v Praze soukromé hodiny albánštiny a za dva roky se jazyk naučil.
• Jeho zážitky a fotky z cest najdete na blogu, je také autorem průvodce Albánie - offroadový ráj, který obsahuje nejen 60 tras pro enduro motocykly a terénní auta, ale také praktické rady na cestu do této balkánské země.

A hned tehdy vás chytla?
Chytla. I když ten začátek byl trošku rozpačitý. Jel jsem tehdy po pobřežní cestě ze Sarandë nahoru do hor. Dneska už je tam asfalt. Tenkrát tam nebylo vůbec nic, jen prašná cesta. A na ní mě několikrát kontrolovali policajti se samopaly. Byli v pohodě, ale netušil jsem, co se děje.

A pak jsem odbočil do hor do pohoří Nemërçkë, kde jsem v nějaké zapadlé vesnici zastavil a opřel motorku o stojánek. Najednou z baráku vylezli chlapi a všichni měli samopal. A já si říkal: „Ježiš, to jsem asi přehnal!“ No a oni na mě nejdřív koukali překvapeně, co tam dělám, kdo jsem a odkud jsem.

Ale pak byli úžasní. Pohostili mě, bydlel jsem u nich dva dny, vozil jsem je na motorce po kopcích a oni mě vodili od rodiny k rodině...

Asi byli nejdřív jen ostražití?
Přesně tak. Tehdy v Albánii zkrachovala hra letadlo, a všichni přišli o peníze. Všude byli banditi, nedalo se cestovat z města do města. Když se tam někdo vydal, tak ho přepadli a obrali o všechno. Takže lidi vzali útokem vojenské sklady a ozbrojili se. Takový poslední zoufalý krok. Ale jinak byli úplně príma.

Takže v Albánii přece jen není moc bezpečno?
To byl konec devadesátých let. Později, když se stal premiérem Beriša, tak za pomoci ministra vnitra a dobře zaplacené policie dal tu zemi dohromady. Vyčistili ji od banditů, od zbraní, od všeho špatného. A já dneska policajta v Albánii pořád vnímám jako toho, kdo mi pomůže nebo poradí, když to budu potřebovat.

Aby mohl cestovat po Albánii, koupil si Filip Weber motorku. Tohle je Theth v roce 1999, dneska už do vyhledávané turistické destinace vede asfaltová silnice.

Nikdo s vámi do Albánie jet nechtěl. Měli obavy. Vy jste se nebál?
Ne. A nemyslím si, že by se bylo čeho bát. Znova jsem se tam vydal s kamarádem motorkářem, který má dneska Albánii proježděnou skoro stejně jako já. Byl to super parťák. Spolu jsme se tam potulovali a postupně se na nás nabalila taková skupinka. A během pár let tu zemi začali objevovat další a další lidi. Ale to už bylo v době, kdy jsem o ní vyprávěl, ukazoval fotky...

Jak se Albánie za ty roky změnila?
Když jsem tam začínal jezdit, tak tam skoro nebyly asfaltové cesty. Už jenom jet kolem země dokolečka byl offroad.

Jak vypadají cesty do hor? Dá se tam dojet autem?
Upřímně, asfaltky jsou hlavně v nížinách, pod horama končí. Jediná, co směřuje do kopců, je ta do Thethu a Valbonë. Jinak vedou nahoru už jen offroadové cesty, samé bahno a šutry. Tam se dostanete jen s enduro motorkou nebo terénním autem.

Co máte na Albánii nejradši?
Lidi! Hlavně ty na horách. Jsou fakt úžasní, pohostinní, přátelští. Nechci, aby to znělo jako návod pro levné cestování po Albánii, ale několikrát jsem tam třeba týden žil úplně zadarmo. Vyspal jsem se u nich, dali mi najíst, takže jsem nemusel vůbec sjíždět do města nakupovat.

To,co dělá Albánii Albánií není jen příroda, ale hlavně lidé. Ti v horách žijí skromně, ale o to málo, co mají, se vždycky rozdělí.

A co vás na ní naopak štve?
Zase lidi. Ti, co sedí dole ve městech, v nížině, nebo nejlépe u moře, a ani nevědí, jaké krásné hory mají. Nikdy tam nebyli. Myslí si, že tam jsou jen medvědi, jinak nic. Oni si nevezmou batoh a nejdou se někam podívat. Jedou do hor, jen když tam musí něco vyřídit, ale jinak je tam nikdo nedostane.

Vy jste tu zemi procestoval křížem krážem. Které místo byste doporučil, kdyby se vás kamarád ptal, kam se má v Albánii podívat?
Rozhodně bych začal na jihu. Jednak jsou tam prima lidi, ale hlavně spousta krásných hor jako Ostrovikes, Drenovës nebo Partizanit. Fantastická jsou třeba taky jezera Valamarës.

A pak?
Když to někoho chytne a chtěl by vidět nějaká drsnější a opuštěnější místa, tak ta najde ve střední Albánii. Tam jsou úplně liduprázdná pohoří. Jediní, koho tu potkáte, jsou pastevci nebo prospektoři, kteří v horách hledají kovy.

Tam se dá putovat několik dní a nepotkat člověka. Ať už na motorce, nebo pěšky s batohem. Auto můžete nechat někde u místních. Zaparkujete ho na dvoře, dáte jim deset dvacet euro a oni vám ho pohlídají. Na ulici bych ho nenechával.

Most přes řeku Osum v jižní Albánii. V horách silnice nečekejte, bez terénního vozu se neobejdete.

Kam byste kamaráda určitě neposlal?
Na sever, ten mám nejmíň rád. Nejen proto, že tam jezdí hromady turistů, ale i kvůli místním lidem. Ti byli vždycky divní. Nejdéle tam přežívala krevní msta, měli málo kontaktů s civilizací, s kulturou, se vzděláním. Taky vždycky, když se stal v Albánii průšvih, bylo to na severu. V roce 2000 tam zmizeli dva kluci a holka z Čech, před necelými dvěma lety tam zavraždili pár z Klatov. A všechno se to stalo v jednom údolí.

Ale musí tam být krásně, když tam tak kvete turistický ruch?
Je tam sice hezky, ale nemyslím si, že je to ta pravá Albánie. Třeba Theth je hlavně o prázdninách úplně šílený. Když jsem tam přijel po letech, byl jsem v šoku. Všichni mi to říkali, ale nečekal jsem, že to bude tak brutální.

Co si mám pod tím představit?
Ve vesnici je bar a na něm amplion, takže na celý údolí ječí muzika. Disko. Příšerný. Něco jako lunapark. A všude jsou davy turistů. Jezdí sem hodně místní, a pak hlavně Češi, Italové, Poláci, Izraelci...

Do Albánie jste začal jezdit na motorce, poslední dobou ale vyrážíte hlavně autem. Proč?
Těch důvodů je víc. Chtěl jsem tam vzít bráchu, který na motorce nejezdí. A taky teď jezdím se synkem. Je mu sedm, ale poprvé jsme se tam vydali, když mu byly tři. Kromě toho jsem poslední roky hodně pobýval u lidí v horách, tak jsem jim s tím autem vždycky pomohl. Třeba jsem někam odvezl babičku, přivezl jim nářadí... A taky jsem si s sebou bral foťák, ten na motorce nevozím.

O prázdninách je v Albánii pořádné horko, v horách se snáší lépe. U moře (ale i jinde) je nejlíp mimo sezonu.

Jaké to je, cestovat po Albánii s dítětem?
Kdekoli jsem na venkově s dětma, ať už je to v Rumunsku nebo v Albánii, tak lidi roztajou. Navíc moje děti jsou cestovací. Lezeme do jeskyní, na kopce, hrajou si v potoce, nebo někde zahrabeme auto a taháme ho navijákem. Z toho jsou nadšené. Takže děti jednoznačně s sebou!

Možná se toho někteří rodiče trochu obávají...
Já myslím, že jsou spíš pohodlní. Nelíbí se jim představa, že budou s dětma spát ve spacáku a třeba týden se nebudou mýt... Ale Albánie není pro hoteláře. Ta je pro lidi, co si postaví stan na louce a koukají na západ slunce.

Takže se spaním venku není v Albánii problém?
Ne, vůbec. Jen bych si v létě nerozdělával oheň. Nikdo to sice neřeší, ale taky je tam hodně spálených lesů. Mám ale jedno doporučení pro celou Albánii. Když někde půjdete spát, tak se nesnažte někam schovat, protože stejně o vás vědí celé hory. Ale přijeďte k baráku, ukažte na nějakou blízkou louku a řekněte, že byste tam chtěli spát. Nikdy vám neřeknou ne - a hlavně, budete pod jejich ochranou. Především na severu je to tak bezpečnější.

Mohlo by se hodit

Kdy je nejlepší jet do Albánie?
Ideálně mimo prázdninovou sezonu, v červenci a srpnu je tam opravdu vedro. Nejlepší je to v červnu, kdy je příjemné teplo, ale v nejvyšších sedlech ještě může ležet sníh. Skvělý je také přelom září a října. Záleží samozřejmě na počasí, může pršet, svítit slunce i padat sníh.

Kudy se tam dostanete?
Nejpohodlnější a nejrychlejší cesta je po dálnici přes Srbsko a Makedonii. O prázdninách je ale dálnice hodně frekventovaná a na hraničním přechodu můžete čekat i mnoho hodin. Hranice se dají přejet i na menších přechodech, ale ty nejsou otevřené 24 hodin denně, takže je lepší si zjistit provozní dobu. Je také možné jet trajektem z Benátek do řecké Igumenitsy a pak nahoru do Albánie. Jadranská dálnice je sice hezká, ale zdlouhavá. Delší, ač pěkná, je také cesta přes Srbsko a Černou Horu.