Jsme v jiném světě pod palmami mezi lidmi, kteří se smějí jen tak a nechápou, co tady děláme. Ale jsou rádi, že jsme přijeli. Vlastně ani nevíme, proč vám to říkáme, měli bychom si to nechat pro sebe. Ale když už jsme u toho, už máte místo na letošní dovolenou?
Mikrolet to je let
Timor nás dokáže bavit, překvapovat, těšit i udivovat na každém kroku. Nemaje naše auta a motorky, rádi se spokojíme s místní dopravou. Nejpohodlnější je jízda taxíkem. Běžná cena je tak dolar dva a jako bonus spousta zábavy při otevírání a zavírání rozhrkaných dveří a okýnek. Řidiči se ale nezdráhají říct si o pět dolarů za krátké popojetí. To určitě! Um, dolar, jo?
Vyjednáváme směsí španělštiny, portugalštiny, angličtiny a trošky místního tatum, co jsme pochytili. Většinou se to podaří, taxikář kývne. Ještě chvilku se hrdě mračí, ale po chvíli se začne zubit na všechny strany a chce si povídat. Často máme pocit, že jsme si je spíše získali, když jsme se nenechali natáhnout.
Mnohem radši ale jezdíme mikrolety. Tyhle minibusíky jezdí po celém světe pod spoustou různých jmen maršrutky, mutmuty, dolmuše. Na Timoru mají pravidelné trasy, ale nemají pravidelné zastávky. Zastaví, kde si řeknete.
Mikrolet je nejběžnější druh hromadné dopravy v Timoru. Dovnitř se nacpe prý klidně 20 lidí, ale to se nám ještě nestalo.
Mikrolety srší barvami a line se z nich tak hlasitá hudba, až se otřásají. Občas máme pocit, že je hudba pohání, a kdyby hrát přestala, tak se celá ta věc zastaví. Přece jen jim nefunguje ani tachometr ani otáčkoměr takže kdo ví, jestli funguje motor.
Komprimovaní lidé
Do mrňavé dodávky se nás nacpe klidně deset patnáct, Timořani jsou maličcí a skladní. Dominika, která měří metr a půl, je tu spíš vysoká holka. My to máme mnohem horší, většina z nás má problém nacpat nohy i do poloprázdného busíku.
Uvnitř není moc vzduchu, okénka se neotevírají a spousta Timořanů preferuje jízdu ve stoje v otevřených bočních dveřích, kde to víc fouká. Jak na mrňavém schůdku dokážou jet čtyři najednou, je nám ale záhadou. Asi mají vážně menší nohy. Svezení mikroletem kamkoli po městě stojí necelých sedm korun, což je pro nás po předražené Austrálii neuvěřitelně nízká cena. A navíc je to sranda a občas i avantgardní umělecký zážitek.
V mikroletu nás jezdí tak deset, dvanáct. Nešikovné je být vysoký Evropan s velkýma nohama. Nevejdete se pak na výšku ani nohama do uličky.
Víc antén víc ví.
Piloti mikroletů se předhánějí, kdo bude mít lepší výzdobu. Celkovou barvu určuje linka, po které jezdí: desítka je bílá, trojka zelená, devítka modrá. Zbytek je na fantazii.
Naprostým základem je přelepení předního skla. Původně asi proti slunci, ale máme spíš pocit, že se to změnilo v soutěž v jízdě poslepu. Vyhrává ten, komu stačí menší tankový průhled a ještě nikoho nepřejel. V kurzu jsou kromě plakátů bollywoodkých i hollywoodských star také svítící stěrače, milion nepotřebných zrcátek a antén, střešní spoiler či pozlacení jaguáři na střeše, a když nic jiného, tak alespoň trčící zdrhovací pásky!
Moc pravidel škodí
Když chceme vystoupit, musíme pořádně zabušit do trubky pětadvaceti centavos, což jsou místní drobné, ačkoliv bankovky jsou dolary. Když se nám podaří přehlušit hudbu, mikrolet zastaví a vyklopí nás, kdekoliv si přejeme. V zatáčce nebo na semaforu, to je fuk.
Doprava je tu totiž cokoliv, jen ne organizovaná. Chcete jet, tak jedete, ostatní uhnou. Semaforů je tu pomálu a krásně ukazují, jak se bez nich provoz obejde. Zatímco bez nich všechno krásně plyne, u světel se štosují do kolony. A přesto, že to celé vypadá jako velký zmatek, nikde jsme zatím neviděli žádnou nehodu. Možná také proto, že se tu jezdí prostě pomalu. Funguje to perfektně a je to úžasný šok po Austrálii, která byla vzorným příkladem toho, že moc pravidel škodí.
Nejvíc nadšení jsme ale z jídla. V Austrálii jsme tři měsíce žili na těstovinách a konzervách, a stejně to bylo nehorázně drahé. Tady stačí zapadnout do kterékoliv jídelny, která sice není čistá a možná v ní podávají i ne zrovna nezávadnou vodu, ale dostaneme rybu s rýží a pikantní omáčkou za dolar padesát.
Takhle nějak vypadá obyčejná restaurace. Oběd za dolar padesát. Jo, platí se tu dolary. Jen kováčky pod dolar jsou místní "centavos".
Ochutnáváme jedno jídlo za druhým a nestačíme se divit. Chapadlo chobotnice, obří krevety a nepřeberné množství ryb. Pravda, naběhnout sem hygiena, nikdy by to neprošlo, ale nám je tu krásně a těch pár podniků pro zaměstnance ambasád směle ignorujeme, což evidentně místní dost oceňují. A navíc se nás ani nesnaží natáhnout, když se odvážíme vstoupit do jejich podniku a přesvědčíme je, že opravdu chceme jíst jejich jídlo.
Proč jsme nemohli měsíc tvrdnout tady?
Východní Timor jsme si zamilovali a občas trošku smutně vzpomínáme na australský Perth, kde jsme strávili měsíc, když jsme přes neúprosnou byrokracii nemohli dostat naše auta z přístavu. Bylo tam hezky, byli tam na nás hrozně hodní, ale proč jsme nemohli měsíc tvrdnout tady? Každých padesát metrů se člověku dostane nového zážitku, po takhle pestrém prostředí jsme prahli.
Přístavy máme rádi, voní z nich dálky a romantika. A taky v nich cítíme leklé ryby a problémy s úředníky.
Mikrolet číslo deset, ten bílý, nás odvezl do přístavu. Je čas na byrokratickou válku o auta a motorky, která tu budou během pár dní. Po australské zkušenosti se už děsíme, co se bude dít. Navíc si nejsme jistí, jestli nám bude angličtina a fragmenty pár dalších jazyků stačit k domluvě.
A pak už jen nevěřícně zíráme, když za patnáct minut držíme v ruce vše potřebné se všemi potřebnými razítky, už stačí jen počkat, až kontejner skutečně dorazí.
Dva dny vyhlížíme naši loď na moři. Zastavila se pár set metrů před přístavem a čekala. Teď z ní už vykládají kontejner za kontejnerem. Vše jde až neuvěřitelně snadno, pustí nás do přístavu a my tam radostně naběhneme. A tam zjistíme, že vlastně nevíme, co dál. Ve všech přístavech, kde jsme zatím byli (a nebylo jich málo), nás samotné nenechali udělat krok. Tady se o nás ale nikdo nestará, stojíme mezi desítkami kontejnerů a netušíme, kde je ten náš a neví to ani nikdo okolo.
Konečně, náš kontejner se dal do pohybu.
A tak chodíme a hledáme to správné číslo. Tady je! A stojí na perfektním místě, dalo by se hned odjet. Jen je ještě zavřený a my smutně koukáme na samolepku „různé nebezpečné zboží“, kterou ho ozdobili. Pravda, trabant je opravdu hrozivý a nebezpečný, může na vás třeba z kontejneru po otevření vypadnout, jak se dozvídáme z další samolepky. Ale my k našim pokladům stejně nemůžeme. Voláme jediný kontakt, který jsme dostali, ale ten využil informace, že nevíme, kde má kancelář, a řekl, ať přijdeme zítra.
Představení pokračuje!
Další den jsme pevně rozhodnutí buď najít správnou kancelář, nebo najít někoho, kdo nám kontejner otevře. A jde to. Prokousáváme se ještě drobnou hromádkou papírů, nejmenší, jakou jsme kdy v přístavu vyplňovali, a jdeme k našemu pokladu. „Máte kleště na přeštípnutí plomby?“ ptá se náš tajemný kontakt, který se před námi schovával v kanceláři. Hodně řečnická otázka. Obří pákové kleště bychom fakt do kapsy neschovali. „Tak to máte problém“, zubí se. „Ale tady kolega je za deset dolarů má!“
Konečně chápeme, proč s námi jdou přístavem celou dobu dva. Jeden má papíry, druhý kleště. Vydřiduši. Smlouváme jak o taxík, ale tihle se nedají. No co, to už nás nezabije. Obětujeme deset dolarů, kontejner se otevírá a náš žlutý cirkus vjíždí do Jihovýchodní Asie. Představení pokračuje!
