Cestování s Poláky má spoustu plusů. Je s nimi sranda, nemají problém vymámit téměř z kohokoli cokoli, ani kdykoli ztratit pas. Jen mají problém věci trošku plánovat. Asi to nejde říci o všech 40 milionech našich severních sousedů, ale ti „naši“ Poláci takoví bývají.
Je nás o jednoho míň
Už jsme měli koupené letenky z Austrálie na Východní Timor, když najednou z Marcina vypadlo, že s námi vlastně nemůže dál jet. Že prý támhle slíbil tohle, jinde ono, a naše pomalé tempo je na jeho plány moc pomalé.
Co s ním uděláte? Přetáhnete ho heverem po hlavě? Marcin je skvělý kluk, ale někdy byste ho opravdu zabili. Jenže to byl právě on, kdo uměl v šíleně drahé Austrálii ukecat slevu na cokoliv, kdo vymámil z majitelů roadhousů tolik prošlého jídla, že nám ušetřil obrovskou spoustu peněz. Nakonec mu prostě musíte odpustit. Se skřípěním zubů, ale odpustit. Pitomec, taky to mohl říct dřív!
Takže pár dní před odletem z Austrálie se nám z ničeho nic uvolnilo jedno místo. Napřed jsme měli jasno. Dojedeme to v osmi a odlehčíme tak pekelně přetíženému trabantu Egu. Jenže pak nám začala hlavou vrtat jiná myšlenka. Vždycky se nás lidé ptali, co mají udělat proto, aby mohli jet s námi. Co tedy někoho vzít? Času bylo málo, do odletu chvilka. Nový člen posádky by navíc měl jen asi 14 dní na to, aby přiletěl za námi na Východní Timor, který ještě spousta lidí vnímá jako válečnou zónu, i když je tam od konce minulého tisíciletí klid.
Dobré ráno Timore!
Kolik lidí se asi může ozvat? Kolik lidí bude ochotných ze dne na den se vším praštit a během týdne koupit letenku a odletět za bandou magorů, kterou zná maximálně z fotek? Pět? Možná deset? Ale za pokus nic nedáme. A tak jsme na Facebook pověsili výzvu: „Kdo je schopný se během 14 dnů dostat na Timor a jet s námi dál? Je potřeba se rozhodnout teď hned. Vyhrazujeme si úplné právo vybrat si toho, kdo nám bude sympatický. Takže jestli máte chuť a odvahu, napište nám proč a jak byste do toho šli. Času je málo, máte na to koule?“
E-mailová smršť
A pak to začalo. Najednou se strhla smršť e-mailů, dohromady jich přišlo snad 60. Šest desítek lidí, mužů i žen, bylo ochotných vybrat obratem účet, koupit dost drahou letenku a dál se trmácet s nejistým výsledkem. Neskutečné.
Mořské krokodýly tady na rozdíl od Austrálie nikdo neřeší.
Někdo poslal celý strukturovaný život, jiný prostě větu „jedu s vámi“. Sedli jsme si v mekáči na wi-fi a četli mail po mailu. Nakonec jsme vybrali 14 adeptů, a protože jsme s nimi nemohli jít na pivo, poprosili jsme je o jednoduchou, ale vlastně dost složitou věc: „Natočte nám video o sobě“. Nic víc. Žádné instrukce. Někdo už se neozval, jiní odpověděli během pár hodin.
Mezi prvními byl i Marek Duranský. Počkali jsme ještě den, pak jsme si videa znovu pustili a zužovali výběr. Nakonec zbyli tři lidi, pak dva, až nakonec jen Marek. Slovák, který umí hrát na kytaru, je ochotný seknout z hodiny na hodinu s prací a přiletět za námi. A tak je nás zase devět.
Podívejte se, jakým videem nás Marek Duranský okouzlil:
Vzhůru do jiného světa
Jsme jen nějaké čtyři stovky kilometrů od Austrálie, ale v podstatě přistáváme do jiného světa. Pod námi letí hory, vlastně nic jiného než hory nevidíme. Až konečně celý Východní Timor přeletíme napříč a na poslední chvíli se pod námi objeví civilizace: hlavní město Dili. A kolem jen hory, kopce a kopečky.
Dveře se otevřou a my po schůdcích slezeme na letištní plochu. Žádný tubus, žádný autobus, vykračujeme si pěkně po svých horkým tropickým vzduchem. Ale je tady příjemně a nejen díky počasí. Obvykle míváme na letištích problémy s focením a natáčením, ale tady nás ještě nabádají, ať si uděláme fotku s letadlem.
Timor nedávno zrušil víza pro Evropskou Unii, a tak předbíháme dlouhou frontu čekatelů přímo k pasové kontrole. Ani se nenadějeme a jsme venku. Ne venku z pasové kontroly, ale venku jako venku. Pod přístřeškem, který tady funguje jako příletová i odletová hala. Letiště v Dili je veliké asi jako autobusák ve větší české vesnici.
U některých místních si nejsme jistí, co přesně dělají. Třeba proč tenhle chlapík lisuje plechovky (asi je dává do sběru). Ale je usměvavý a milý, to nám stačí.
Země bez turistů
Rozkoukáváme se a všichni koukají po nás. Turismus se tady ještě nerozjel, většina bílých tady jsou buď zaměstnanci ambasád, nebo neziskovek. I my jsme slyšeli otázku, pro koho pracujeme. Odpověď, že jsme tady jen tak, dost lidí překvapila. Malé holčičky jsou z blonďaté Dominiky tak nadšené, že si na ni musí sáhnout. Starší Timořané jsou o trochu zdrženlivější a vystačí s úsměvem a prohlášením „bonita blondýna“.
Tohle je fakt jiný svět. I tady jsou prý mořští krokodýli, stejně jako v Austrálii, ale nikdo je tu neřeší. Moře bije do nekonečných pláží, rybáři grilují ryby na kusu vlnitého plechu a příboj lemuje řada jednoduchých barevných loděk vydlabaných z jednoho kusu kmene. Jediné, co odkazuje na 21. století, jsou vyrovnávací plováky z novodurových trubek a Timořan pletoucí rybářské sítě v tričku s nápisem Steve Jobs.
Šli jsme kolem moře a každý druhý tu buď rybaří, nebo opéká ryby.
Lidi jsou tady prostě v pohodě. Usměvaví jen tak. Po Austrálcích, kteří se vyloženě fotit nechtěli, je tohle příjemná změna.
Všude kolem rostou banány a po cestě se prohání souvislý proud skútrů. A když se náhodou jejich proud zvětší a do toho začne něco houkat, nebojte, nic se neděje, to je jen pohřeb. Jezdí se tady sice vlevo, ale vypadá to, že se spíš jezdí tam, kde je zrovna místo. Největší atrakcí jsme tady asi my. Všichni na nás troubí, mávají, smějou se od ucha k uchu. I nám se na tváři usadil permanentně vytlemený výraz, kteří všichni urychleně opětují. Tady se nám bude líbit!
