Nevadí, že se bojím výšek? Majitel lanového a ferratového parku Velká Dohoda na mou úvodní otázku trochu překvapeně zamrká, ale vzápětí mě ujišťuje, že tahle bázeň se dá odbourat.
Podobně jako to zvládl jeden z instruktorů, který se právě vznáší nade mnou v několikametrové výšce s úsměvem od ucha k uchu.
 |
Starý kamenolom, v němž se Velká Dohoda nachází, se rozprostírá v Moravském krasu obklopen hustými lesy. Do samotného areálu se sestupuje seshora po takzvané „svážné“, původně kolejové cestě – pravděpodobně proto, aby všem příchozím bylo jasné, jak adrenalinový zážitek je čeká.
Celý „plac“ máte totiž pod sebou jako na dlani: od ferrat, táhnoucích se po levé části, až po vysokou borovici, ze které se skáče do prázdna.
„V roce 1928 tady devět lidí udělalo velkou dohodu o tom, že nahoře nad lomem postaví vápenku a budou těžit vápenec. Odtud se vzalo dnešní jméno,“ osvětluje majitel areálu Evžen Tomášek.
Když si před dvaadvaceti lety kamenolom kupoval, využíval ho jako místo pro rekreaci. Jeho děti však časem vyrostly a chuť jezdit na chatu se ztrácela, proto se v srpnu 2013 rozhodl otevřít prostory pro veřejnost a vybudovat z bývalého těžebního místa lanový park a ferraty.
Když očima skenuji vápencové skály, přechází mi zrak. Sluneční paprsky se odrážejí od kovových lan natažených křížem krážem po dobré polovině lomu a na lezeckých trasách se zkušení i méně zdatní lezci míhají jako mravenci. Těžko uvěřit, že celý prostor je v rukou dobrovolníků, kteří si vše sami budují a rozhodují o finální podobě parku.
Už když mě jeden z mnoha instruktorů navléká do přezkového úvazku, vlévá se mi adrenalin do žil. Jeho hladina stoupá spolu se mnou, když se snažím po vytesaných schodech dostat na horní okraj kamenolomu. Než se tady stačím vydýchat, můj instruktor už sedí na borovici a s úsměvem mi kyne rukou, abych za ním vyšplhala po žebříku připevněném ke kmenu. Mimoděk se podívám dolů – chyba.
Návštěvníci lanového centra vypadají v obklopení skal ještě menší a já tak dostávám pocit, že jsem v nadmořské výšce, která už vyžaduje dýchání pomocí kyslíkové bomby. Nahoru na strom mě pohání jenom fakt, že otočit se a ujet domů by bylo neprofesionální.
Kdo mi pomůže? Nikdo
Na dřevěné plošině se mi hned po zajištění dostává podrobných instrukcí. Můj průvodce se znovu ujišťuje, že vím, co mám dělat, a než stihnu přemýšlet o tom, že bych přece jen slezla dolů, skáče z borovice a téměř padesátikilometrovou rychlostí sviští po laně na opačný konec lomu. Zamává, čímž dává signál, že můžu jet za ním.
Ačkoli vím, že stojím na podestě sama, stejně se opatrně rozhlížím, jestli za mnou nepřišel někdo, kdo by mi pomohl udělat první krok vstříc třicetimetrové propasti. Nepřišel. A tak si po přeříkání pár motivačních frází odvážně sedám do celotělového úvazku a nechávám se fyzikálními zákony svézt o necelých 200 metrů dál.
Pocit je to ohromný, takže další cesta už nevyvolává takovou hrůzu z neznáma. Na druhém okraji se suverénně zdravím s instruktorem a zkušeně se přecvakávám na druhou část „lanovky“. A potom na třetí. Když přistávám za pomocí žluté žíněnky, je mi skoro až líto, že dál už cesta nepokračuje.
Evžen Tomášek se však tváří, že zábava teprve začíná. „Ferraty se vám budou moc líbit. Mají přes 500 metrů, různé obtížnosti a návštěvníci si to tu křižují, jak chtějí. Máme i nepálský most, kdybyste chtěla,“ láká na nabídku jednoho z nejvybavenějších ferratových parků v Česku.
Návštěvníci si tu mohou vyzkoušet lezení za velmi podobných podmínek jako v Alpách. Musejí překonat vápenec, který je místy vyhlazený a kluzký. I použitý materiál, tedy kotvy, kolíky, kramle, lano, svorky, žebříky a mostky, je stejný jako u novějších ferrat v nejvyšším evropském pohoří. „Tohle je jeden z důvodů, proč sem návštěvníci jedou. Aby si zde natrénovali techniku,“ podotýká Tomášek.
Železné kotvy jako milníky
Pozvánku na šedesát metrů dlouhý most tvořený pár železnými lanky jsem se rozhodla odmítnout. Ovšem mám tu čest si vyzkoušet ferraty s mezinárodním horským průvodcem Michalem, synem pana Tomáška. Navlékám si sedací úvazek, nasazuji helmu a nenápadně naznačuji, že mám ze skal víc než respekt.
Ačkoli jsem veškerými formami horolezectví nepolíbená, šplhání po skalách vypadá ze začátku jako zábavná kratochvíle. Pečlivě se jistím karabinami, které mi visí od pasu, a bedlivě kontroluji každý krok.
Přibližně v polovině cesty se mi terén začíná jevit složitější, a to se stále pohybuji při té nejnižší obtížnosti A. Zmocňuje se mě poměrně intenzivní panika, ale horský průvodce mi trpělivě vysvětluje, kam mám kterou končetinu položit a jak se otočit.
Strach se mi tedy daří držet na uzdě, celkové psychice pomáhá i fakt, že s každým přendáním karabiny vidím, co všechno už jsem zvládla. Železné kotvy jsou vlastně milníky, které vyvolávají pocit pýchy a bezpečí i u těch, kteří se normálně bojí vylézt třeba na rozhlednu.
Na konci seskakuji na zem, vracím veškeré vybavení a sleduji rodiny s dětmi i jednotlivce, jak šplhají po vertikálách zespodu nahoru či jak zdolávají vápencovou stěnu pomocí obousměrných traverzů. Pocit ze zvládnutí obávané překážky mě nutí se usmívat. Nahoře po cestě na parkoviště se pak ještě ohlížím a kroutím hlavou nad těmi, kteří vesele šplhají po skále na traverzech nejvyšší obtížnosti E.
Praktické informace
|
