Můj život se změnil s příchodem jednoho onemocnění, které to všechno odstartovalo. Mohla jsem v klidu slavit své 40. narozeniny, místo toho jsem se potýkala s boreliózou. Věřím tomu, že kdybych toto onemocnění neprodělala, tak bych toto nikdy nepsala.
Borelióza se přeléčila antibiotiky a měla jsem být celkem v pořádku. Bohužel místo toho, abych fungovala a postupně se vracela k normálu, tak se u mě projevovaly podivné stavy. Popsat je podrobně asi už nejde, všechno si tak přesně nevybavuji.
Parkinsonova choroba je onemocnění centrální nervové soustavy, které přímo souvisí s úbytkem nervových buněk produkujících nervový přenašeč dopamin. To je látka, která zajišťuje přenos signálů mezi nervovými buňkami. Jeho nedostatek způsobuje motorické problémy a ovlivňuje psychický stav pacienta. Nemoc postihuje převážně starší lidi, nevyhýbá se však ani třicátníkům či čtyřicátníkům. Přestože je to jedno z nejčastějších neurologických onemocnění, stále se řadí k nevyléčitelným. |
Vzpomínám si na silné nevolnosti se závratí, bolesti kloubů, ramen, na bolesti v zádech. Cítila jsem se velmi unavená, při větší fyzické námaze jsem se hodně potila. Ve stresových situacích se mi dost třásly ruce, někdy jsem se třásla celá. Nevydržela jsem stát delší dobu na nohou, jednak mě bolely a také jsem cítila silný tah těla dozadu.
Se spaním jsem měla problémy, spala jsem málo, často mě budily bolesti v zádech nebo křeče a záškuby v nohách. Výsledkem bylo, že jsem vypadala jako troska, vyčerpaná, unavená a o 10 kg lehčí.
Depresivní myšlenky, ošklivé sny a panická úzkost na sebe nenechaly dlouho čekat. Navštěvovala jsem téměř každý týden lékaře, ač se snažil sebevíc mi pomoci, zlepšení stále nepřicházelo. Různá vyšetření nevykazovala nějaký závažný problém, výsledky byly tak na hraně nebo lehce mimo tabulky. Můj ošetřující neurolog mi nasadil silné dávky kortikoidů, které mi částečně ulevily a trochu zlepšily můj zdravotní stav.
Uběhl téměř celý rok a já stále byla v pracovní neschopnosti, zdravotní stav mi nedovoloval vrátit se do zaměstnání. Musela jsem zažádat o invalidní důchod, to byl pro mě docela šok. Vůbec jsem se jako důchodce necítila, starosti s vyřizováním důchodu jsem měla v plánu až za 25 let. Při jedné z návštěv u pana doktora jsem dostala za úkol chodit po místnosti sem a tam.
Léky na parkinsona zabraly
Pan doktor se mě pak zeptal, jestli vnímám to, že při chůzi kulhám a nehýbu volně rukama. Já to nevěděla. Také jsem prováděla několik cviků, které mi přišly až komické. Pan doktor se tvářil vážně a potom mi podrobně popisoval onemocnění, jenže já byla někde mimo a vůbec jsem neposlouchala. Jediné, co jsem vnímala, byl recept, který jsem držela v ruce. Lék, který mi pan doktor předepsal, byl pro mě nový.
Doma jsem přečetla příbalový leták, četla jsem ho několikrát dokola. Tak jsem začala užívat léky na Parkinsonovu chorobu a kupodivu se mi začalo lépe chodit. Také další problémy, které jsem měla, pomalu mizely. Stále jsem si nepřipouštěla, že Parkinsonovu chorobu mám. Byla jsem ráda, že funguji a věřila, že to bude zase dobrý.
Po nějaké době mi nestačila předepsaná dávka léků, tak se navýšily. Chvíli mi to vydrželo, tak mě velmi překvapil návrh od pana doktora. Vyzkoušela jsem úplně vysadit ten lék, co mi tak pomohl. Velmi brzy a dost razantně jsem pocítila sílu mého parkinsona, téměř jsem nemohla chodit. Dělalo se mi špatně, až na zvracení, třásla jsem se jako sulc a další a další problémy.
Možná tak necelý měsíc jsem trpěla a pak se po dohodě s panem doktorem vrátila k lékům. Po tomto testování už bylo evidentní, že tuto chorobu mám. Svému okolí jsem to nehlásala, věděla to moje nejbližší rodina a pár přátel.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Pan doktor mě ještě pro jistotu poslal do Prahy na extrapyramidové centrum, kde jeho diagnózu potvrdili. Profesionální přístup a zájem lékařů mi dávají jistou naději, že toto onemocnění můžeme zvládnout.
Nemoc mi dala nové přátele
Pochopila jsem, že se ta nemoc nedá vyléčit, ale lze s ní existovat. Mohu potvrdit slova paní doktorky z Prahy, že nelze propadat zoufalství, že máme na tuto nemoc dost léků. Ty léky mi pomáhají, abych se cítila dobře nejen fyzicky, ale i psychicky, nyní užívám kolem deseti prášků denně. Někdy vypadám tak dobře, že se těžko dá uvěřit, že mám nějakou nemoc.
Přizpůsobuji svůj život momentální situaci, je to jako na houpačce. Pokud se však šetřím a nepřemáhám, tak relativně funguji. Mám také dny, které nestojí za zmínku, ale to je lepší ležet a odpočívat.
Nemyslím na to, co mě čeká v budoucnu s parkinsonem. Snažím se zaměstnávat aktivitou, která mi pomáhá zapomenout na nemoc. Baví mě tvorba drobných dárkových předmětů třeba z keramiky nebo vyrábím okrasné vázy se suchou vazbou, vyšívám kloboučky z kokosového vlákna.
Pan Parkinson vpadl do mého života nepěkně, ale musím ho "pochválit" za to, že jsem dostala tu možnost poznat úžasné lidi. Mám na mysli členy klubů Parkinson z Prahy, z Českých Budějovic, z Plzně atd. Například rekondiční pobyty, to bych nikde a nikdy nezažila. Tak snad můj příběh někomu něco dá a bude to k užitku. Parkinson člověka sice nezabije, hodně mu vezme, ale taky něco přidá.
