Recitál v Rudolfinu, za nímž stála agentura Nachtigall Artists, jednoznačnou odpověď na otázku, zda se konečně zrodil někdo formátu Pavarottiho, nepřinesl.
Šestatřicetiletý Jonathan Tetelman v rozhovorech tvrdí, že se systematicky obrací k velkým tenoristům minulosti a snaží se z nich poučit. To je správné. Dát opeře šanci do budoucna znamená (kromě zapuzení většiny současných režisérů) vrátit se ke způsobu, jímž se zpívalo kdysi, plus minus od šedesátých let minulého století zpět v čase až do začátků zvukového záznamu. A Pavarotti byl nejslavnějším zářným odleskem způsobu, jímž se kdysi zpívalo a který dnes málokdo umí naučit (se).
Zvoneček není zvon
Když Jonathan Tetelman začal zpívat, konkrétně árii z Pucciniho Vlaštovky, vznikl pocit, částečně nabytý už z jeho dosavadních snímků, že hlas je oproti očekávání slabší a menší a ne tak pevný, jako byl (třeba) u Pavarottiho. Tomu hlas zněl jako zvon už v nižší poloze, a čím stoupal výš, tím zvonil zvučněji, ulitý z jednoho kovu. A to nebyl žádný hrdinný tenor.
Tetelman předvádí efektní, energické výšky, ale jako by zatím byly odděleny od „zbytku“ hlasu, který spíš připomíná sice příjemný, leč vánoční zvoneček. Tak tak byl slyšet, a to zpíval v relativně malé Dvořákově síni Rudolfina, zatímco zanedlouho má v tomto díle debutovat v Metropolitní opeře…
Jonathan Tetelman, Sylvia D’EramoDvořákova síň Rudolfina, Praha 23. ledna 2024 |
K dobru mladému pěvci, který dále přednesl árie z Pucciniho oper Manon Lescaut a Víly a jako přídavek Nessun dorma z Turandot, rozhodně nutno přičíst snahu s hlasem pracovat, tvořit výraz dynamikou a ne ho pouze předvádět. Odhodlání učit se z minulosti je určitě chvályhodné. Tak ještě od dávných tenorů „opsat“ techniku.
Před Tetelmanem je tedy práce, což – doufejme – on ví nejlépe a snad také ví, že se nesmí nechat semlít PR mašinerií, která ho ve světě začíná obklopovat (stejně jako před ním Rolanda Villazóna či Jonase Kaufmanna) a která v nemalé míře chce – nedělejme si iluze – především zužitkovat jeho zjev manekýna.
Vibrato není kyvadlo
Každopádně dík za možnost zažít Tetelmana v této fázi kariéry. Potenciál má. Větším problémem byl výkon mladé sopranistky Sylvie D’Eramo, která vystoupila s ním. Dle životopisu je mimo jiné absolventkou Lindemannova programu pro mladé umělce při Metropolitní opeře.
Ani ten ale očividně není všemocný. V áriích z Vlaštovky, Manon Lescaut, Turandot a v duetech z Bohémy či Toscy zněl hlas pěvkyně jako poškozený. Vibrato nebylo vibrato, nýbrž kyvadlo, takže jednotlivé tóny pomalu ani nešlo identifikovat, stejně jako samohlásky. Nějak tvořit se s takovým zvukem nedá a asi už to ani nepůjde.
Kultivovaný výkon podala PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Rastislavem Štúrem, zvláště intermezzo z Manon Lescaut bylo pěkně odstíněné.
