Dát po sobě „naši“ Janu Kirschner a francouzsku Zaz byl vlastně velmi dobrý dramaturgický krok. Prvně jmenovaná jako by svou přirozenou muzikálností, suverénním pěveckým výkonem a uvolněným projevem připravovala pódium druhé, byť stejnou scénu nesdílely. Jana Kirschner vystoupila u Křižíkovy fontány, Zaz na hlavní Metronome Stage.
Přístup k hudbě a zpívání mají obě podobný a když Kirschner v závěrečné freneticky vygradované Na čiernom koni roztančila kromě doprovodných vokalistek značnou část diváků, pozitivní vibrace, které v publiku díky tomu zarezonovaly, se přenesly i do atmosféry koncertu Zaz.
Isabelle Geffroy, jak zní její občanské jméno, hudbou žije a dýchá. Obklopila se ansámblem složeným z vynikajících muzikantů, sama je skvělá zpěvačka a na pódiu z ní nespustíte oči. Své vystoupení začala až divadelně – hudebníci už byli na scéně, hráli první skladbu, ozýval se zpěv, ale Zaz nikde. Pouze první řady zaznamenaly, že prošla kolem nich, vystoupala na pódium, přičemž v ruce kromě mikrofonu třímala i papíry. Záhy se ukázalo, že šlo o „tahák“.
Zaz totiž nehovoří anglicky, valná většina publika, troufám si odhadovat, zase nevládne její mateřštinou, čili si zpěvačka připravila foneticky v češtině, co hodlá posluchačům sdělit. Nebylo jí úplně stoprocentně rozumět, ale i tak to byl velmi sympatický krok.
Předvedla uvolněný, suverénní výkon. S lehkostí překračovala žánry, přičemž prim hrál jazz, šanson, ale i pop. Na pódiu působila nesmírně sympaticky, evidentně si vystoupení na Metronome užívala. Úsměvy na tvářích nejen její, ale i doprovodných hudebníků, byly nelíčené a spontánní. Během jejího vystoupení zavládla vřelejší atmosféra než den předtím na Jamiroquai.
V protikladu k Zaz stála německá elektronická trojice Moderat, svého druhu superkapela, tvořená průnikem projektů Modeselektor a Apparat. Matematicky přesně vystavěný set, zvukově precizní, ve spojení s doprovodnými projekcemi v nejlepších chvílích opravdu omamný. Moderat neplýtvali slovy ani úsměvy, působili stoicky klidně, ale ne tak roboticky jako jejich slavnější kolegové Kraftwerk.
V jejich hudbě kulminují zvukové plochy, vrství se a nabalují na sebe další a další motivy. Beaty se rozstřelují do okolí, kreslí přesné geometrické struktury a přimějí tančit vlastně jakoby mimochodem. Nejde o vyloženě taneční tucku, na to se toho hudebně v jednotlivých skladbách děje mnoho k pozornému poslechu, ale když skladba vygraduje až k extatickému třesku, je to učiněné blaho.
Jaký div, že po takto skvělém vystoupení už poslední headliner pátečního večera neměl šanci. Kapela Editors své zatím poslední album, které vzniklo ve spolupráci s Benjaminem Johnem Powerem, fungující pod přezdívkou Blanck Mass, sice nazvala EBM, ale z tohoto stylu si vzala jen pár vnějších atributů. Jinak v jádru zůstává nepříliš invenční kytarovkou s živě matným zpěvákem Tomem Smithem.
