Horníček navíc před třemi lety s kolegy obnovili provoz v někdejším Branickém divadle. Teď je známé jako Divadlo Bravo! V nově otevřené divadelní kavárně se setkáváme pár dní po premiéře představení Nespoutaní.
V Nespoutaných se vydáváte „na jediné místo, kde může být každý z nás nespoutaný“. Jak se takové místo hledá?
Tématem celého představení je vnitřní svoboda: jestli jsme v životě loutky, nebo loutkovodiči. Jak moc se necháme ovlivňovat přáteli a rodinou. Co nás formuje a jak nás to svazuje. Když jsem přemýšlel nad svým životem, uvědomil jsem si, že ve dvaceti člověk není zdaleka tak svázaný jako skoro v padesáti. Najednou vás svírají věci, které by bylo dobré pustit, vzdát se jich.
Vzdát se taky může znamenat improvizovat. Může si ji ale akrobat dovolit?
V akrobacii se to nesmí stát. Vzájemně si kontrolujeme každý trik a pohyb druhého. Dáváme pozor na toho, kdo je nejvýš, aby se mu nic nestalo… Ale improvizace je možná třeba v tom, že když se nám hned něco nepodaří, můžeme se zpozdit v hudbě. Není to jako tanec, kde tancujete přesně na doby. My se jen musíme snažit jít do rytmu.
„Akrobacie? Zlámal bych si kosti.“ Přesto bude Jiří Korn hvězdou Nebes |
Může mýt akrobat „okno“?
Stát se to může, ale většinou vás někdo popostrčí a upozorní, že někde chybíte. Máme ale tak nazkoušeno, že se to stane málokdy. Teď jsme měli šedesát zkoušek. To už se vám to vryje pod kůži.
Jak pracujete se strachem? Asi se jím nesmíte nechat paralyzovat, ale zároveň je třeba mít nějaký respekt, abyste neztratili zábrany.
Každý má strach, ale je to zdravý strach. Kdy jste tak akorát obezřetní, aby se nestala fatální chyba. A pak je tu samozřejmě nervozita před představením. Pocit mrazení v žaludku. Někdo to cítí víc, někdo míň. Že se s vámi něco děje. Když pak ale vyjdete na jeviště, zmizí. Ta energie začne člověka bavit. To co divákům dáváme, vrací zpátky.
Co když spadnete? Nezačnete pak mít z toho pohybu strach?
Musíte se k němu hned vrátit, když to jde. Jinak by mohl vzniknout blok. Většinou se ale zranění paradoxně nestanou při těch nejtěžších tricích ale při lehkých záležitostech z důvodu nepozornosti. Zraněním se moc nedá vyhnout. Je to jako vrcholový sport.
Měl by stát podporovat umění stejně jako kulturu?
Máte nějaké speciální pojištění?
To je těžké, protože na nový cirkus nebo akrobacii neexistuje pojištění. Existuje ovšem pojištění na gymnastiku, takže v hale, kde trénujeme, se takto dá pojistit. Podobných témat ale máme víc. Stát moc nechápe, že dáváme při práci všanc svůj život a zdraví, navíc se často spoléháme na někoho jiného. Musí v tom být obrovská důvěra.
Narážíte asi na to, že není obor dostatečně finančně podporován?
Ano, většina z našich akrobatů u toho pracuje nebo studuje, protože v naší republice zatím nejsou podmínky pro to, aby se účinkující mohli zaplatit na celý rok přípravy představení. Nehledě na to, že oni musí být fyzicky připraveni už dávno před zkoušením.
V zahraničí je podle vás situace lepší?
Ve Francii jako umělec dostáváte gáži a můžete projekt dva roky zkoušet, aniž by to nebylo finančně pokryto. Všichni jsou pak víc v klidu a soustředění.
Takže se spoléháte na soukromé investory?
Jsou tu granty a pak filantropové a sponzoři, ale i to je složité, protože u nás kultura stále není vnímána jako něco, co je potřeba. Do sportu se investuje mnohem víc. Přitom naše představení jsou plná, lidi to baví. Baví je dívat se na adrenalin, který sami nemusí podstupovat. Všichni v oboru musíme zapracovat na tom, aby si k nám podporovatelé našli cestu. Sice sem do divadla nechodí tolik lidí jako na fotbal, ale je to určitě skupina lidí, která si pomoc taky zaslouží.
Petr Horníček (2023)
Jak se vám ověřilo provozovat divadlo mimo centrum města? Pár výjimek v Praze sice máme…
Je to těžší. Ještě tím, že jsme otevírali v době covidu. Až tato sezona je pro nás první plnohodnotná a zatím vše funguje velice dobře. Chodí hodně lidí, víc diváků bychom ale potřebovali dostat na hosty. Nechceme totiž, aby to byla jen naše stage, ale taky místo pro jiné soubory nebo žánry.
Zmínil jste před chvíli nutnost důvěry v souboru. Jak na ní pracujete?
Jsme jako rodina. O to víc je pro nás těžší, když někdo odchází. To pak bolí všechny. Ale jinak se prostě vídáme pořád, jezdíme společně na zájezdy, zkoušíme spolu hodiny a hodiny denně, v rámci toho se hodně dotýkáme, což vám samozřejmě nesmí být nepříjemné, proto ta důvěra. Ten tým je naštěstí hodně přátelský. Když má někdo narozeniny, dělají se překvapení. Což je skoro pořád.
Může se ta fyzická blízkost někdy přerodit v lásku?
Těm co u nás začínají, říkám vždycky: hlavně žádné vztahy v company. Může to pak spoustu věcí ohrozit nebo narušit. Navíc dotýkat se někoho takto intenzivně a pracovně moc žádný velký náboj nemá… U nás až na jednu výjimku mají všichni své protějšky mimo tým. Většinou ale jejich partneři chodí na představení nebo se různě setkáváme, tak to funguje dobře, že se dostáváme i mimo svou bublinu.
U baletu se často mluví o problémech, které mají tanečníci či tanečnice s vnímáním svého těla, mohou je trápit různé poruchy příjmu potravy. Zažil jste tohle vy někdy?
Ne, v tomto je nový cirkus neuvěřitelně svobodný. Nikdo nás nehodnotí tak, jak byla většina z nás zvyklá z našich původních oborů: tance nebo gymnastiky. Tam jsou jasně dané podmínky. My vycházíme z lidí, nelimitujeme se tím, že by někdo měl vypadat tak či tak.
27. listopadu 2018 |
Asi banální otázka, ale tím pádem vás třeba nějaká vánoční kila nemusí rozhodit.
Naše těla jsou zvyklá podávat takový výkon, že se moc nestává, že bychom přes Vánoce nabrali. Tělo všechno spálí, a když ne, ukládá si na horší časy. Žádné speciální diety nemáme, občas jen někdo něco zkouší pro zábavu. Důležité je pro nás hlavně dobře jíst, protože ten výdej je velký.
Taky jsem zaslechla, že akrobati na jevišti nechají hodně ze svého ega a nemají pak potřebu jej projevovat jinde. Třeba doma. Je to pravda?
Já myslím, že jo. Při představení toho ze sebe člověk hodně vydá, musíme být hodně extrovertní, takže doma jsme pak často introverti a nikdo nemá potřebu něco zbytečně řešit.
A čím se doopravdy živíte? Grandiózní Losers zúročí osm let zkušeností |
V zahraničí se dá v oboru nového cirkusu či akrobacie regulérně vzdělávat. Jak vypadá situace u nás?
Tohle řešíme docela dlouho společně s Cirqueonem, ředitelem Letní Letné a Rosťou Novákem z Cirku La Putyka. Chybí tu škola, která by vychovávala nové akrobaty. Třeba v Německu se stal nový cirkus v zákoně uměním na stejné úrovni jako třeba opera. Takže doufám, že je jen otázkou času, než to takhle bude bráno i u nás.
Jinak se teď ale hlavně snažíme už stávající akrobaty motivovat a učit, ať mohou, co umíme, předávat dál. Aby přicházeli noví a noví. Pořádáme různé zahraniční workshopy, zveme hosty. Ale škola by samozřejmě byla to nejlepší. Už teď se ukazuje, že to naše desetileté snažení funguje. Na premiéře Nespoutaných šlo vidět, že druhá generace akrobatů, kterou v souboru máme, dotáhla tu první.
V dubnu jste uvedli ještě Branické pověsti, co vás čeká dál?
Chystáme projekt Sancti, stejně jako Branické pověsti je to site-specific záležitost. Představení vzniklo ve spolupráci s Národní galerií. Místo našeho divadla se za námi proto návštěvníci vydají do Anežského kláštera, kde budeme procházet zahradami i jednotlivými budovami. Součástí představení bude i vypravěč.
Tématem je: jak se svatí stali svatými. Máme to ale dost moderně pojaté, žádná velká náboženská vyprávění. Využijeme i hodně světelných efektů a s námi na místě budou i zpěváci. Premiéra bude v červnu.
