Roger Waters 27. dubna 2018 v pražské O2 areně

Roger Waters 27. dubna 2018 v pražské O2 areně | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

GLOSA: Pink Floyd? Zapomeňte! Já, já, já jenom já, vytahuje se Roger Waters

  • 57
Už dlouhou dobu je velmi obtížné být fanouškem Rogera Waterse. Po všech problematických prohlášeních k situaci ve světě teď přišel s další cihlou do zdi, kterou se stále citelněji izoluje nejen od milovníků Pink Floyd. Znovu natočil ikonické album The Dark Side Of The Moon.

Když jsem se o Watersově kroku dočetl, okamžitě jsem si položil otázku, proč a jak vylepšovat dokonalé dílo? Pak jsem si uvědomil, že jemu o žádné vylepšování nejde. Sebestředný jájínek chce zkrátka celý svět přesvědčit, že žádní Pink Floyd vlastně nikdy neexistovali a jednu z nejslavnějších, nejopěvovanějších a nejprodávanějších rockových nahrávek všech dob stvořil jen a jen on sám.

Samozřejmě, že Watersovo zabejčené vizionářství mělo na výslednou podobu podstatný vliv, ale bylo tu ještě něco navíc – kapelová chemie, soudržnost, snaha trumfnout ostatní i sebe sama, nekonečné společné pilování každého detailu ve studiu. Nebo snad chce Roger Waters tvrdit, že záběry z nahrávání alba, které jsou k vidění ve filmu Live At Pompeii, jsou fikce? Bohužel to tak vypadá.

„Od začátku to byl můj projekt, žádné že ’my jsme natočili desku’. Ano, pod písničkami jsme podepsáni všichni, ale tu desku jsem zrealizoval já, jako všechny nahrávky Pink Floyd,“ prohlásil sebestředně v rozhovoru pro The Telegraph a pokračoval v ještě jedovatějším duchu, v němž ze svých někdejších spoluhráčů udělal nedůležitou stafáž, která ve studiu maximálně mazala máslo na sendviče.

Waters v OSN obhajoval Rusko. Radši hrajte na kytaru, radí mu diplomaté

„Nick Mason se alespoň nikdy o nic nepokoušel, ale Rick Wright a Dave Gilmour? Nikdy neuměli psát písničky, nemají co říct. Nejsou to umělci. Nemají žádné nápady, nikdy je neměli, což je přivádělo k šílenství,“ pokračoval ve své nabubřelé masáži vlastního ega.

Řeči o tom, že teprve na Watersem kompletně znovu nahrané The Dark Side Of The Moon pocítíme „ducha a srdce“ celého projektu, jsou jen nicneříkající výlevy ješitného pomatence, který už dávno ztratil veškerý kontakt s realitou a žije v bublině, kde je nejvýznačnějším skladatelským a textařským géniem všech dob a nikdo není hodem z prachu otřít jeho botky.

Takže budeme mít novou verzi alba, které, troufám si říct, zná každý milovník rockové hudby zpaměti notu po notě. Z původní podoby na Watersově trucpodniku podle všeho nezůstane kámen na kameni.

Zapomeňme na instrumentální pasáže, magickou kytaru Davida Gilmoura či Wrightovy vesmírné klávesy. Vše vymazáno, nahrazeno mluveným slovem, zkrátka něco podobného, jako nedávná Watersem znovu natočená Comfortably Numb, ovšem bez kytarového sóla, tudíž bez gradace a pointy.

Možná by Waters ve své posedlosti sebou samým mohl takto přetočit kompletní floydovský katalog a začít hned prvotinou The Piper At The Gates Of Dawn, abychom si všichni uvědomili, že i tohle album pochází celé z osvícené mysli páně Watersovy a žádný pomatený blouznivec Syd Barrett na tom nic nezmění...