Historička Charlotte Seelingová v knize Století módy označuje sedmdesátá léta na Západě jako dobu antimódy – nosilo se vše, co jakýmkoli způsobem vybočovalo ze zajetých kolejí vkusu. Často se tak k sobě jednotlivé kousky vůbec nehodily a nikomu to nevadilo.
S tím skončil také diktát několika nejvlivnějších návrhářů a hlavní roli začal hrát osobní vkus jednotlivců. Různé skupiny a subkultury – hippie, disco, punk – si tak vyvinuly svůj vlastní, osobitý styl.
Oficiální móda ve znamení šedi
I přes tuhou normalizaci se obyvatelé Československa toužili oblékat po vzoru Západu. Museli si však vystačit s náhražkami, šicí stroje drnčely o sto šest a na nové číslo časopisu Burda se stály fronty.
To, co se dalo běžně sehnat v obchodech, bylo spíš smutným odrazem doby a politické situace. Materiály byly nekvalitní a střihy nelichotivé. Jakousi uniformou byly upnuté šaty ke krku, roláky a vesty, nezbytná zástěra.
Propínací šaty s drobným vzorem – smutný symbol dámské módy za normalizace.
„Nejhorší s nástupem socialismu bylo potlačení elegance, noblesy. Když se podíváme na filmovou a televizní produkci, tak ještě v padesátých a šedesátých letech, pokud nejde vysloveně o budovatelské filmy, jsou ženy oblečené a upravené podobně jako v západních filmech. Zato sedmdesátá léta, to je absolutní šeď a nevkus,“ líčí Nina Provaan, která přednáší o módě na školách a od poloviny sedmdesátých let pracovala jako hlavní návrhářka v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK).
KVÍZ: Tak jsme tady žili. Otestujte své znalosti života za komunismu |
Protože se západní móda dostávala do našich končin jen pomalu, nosily se i nadále rovné, téměř až chlapecké siluety šedesátých let. Postupně je pak doplnily rozšířené střihy, a to u sukní i kalhot. Trendy byl také vysoký pas. Módu zkrátka ovládly extrémy. Žádné kalhoty nebyly dost volné, pas vysoký a rukávy dlouhé. Navíc je doplnily protáhlé límce sak, široké kravaty a na nynější poměry nezvykle obrovské motýlky.
Návrat k tradicím a pohled do budoucnosti
Mnohé z těchto výstřelků vznikaly svépomocí nebo u švadlen. Ostatně i legendární zvonáče měly často prapůvod v přešitých dělnických kalhotách. Kromě toho se pletlo, háčkovalo a vyšívalo. Móda začala být unisexová a kalhoty se staly nedílnou součástí ženských šatníků.
Oblíbeným kouskem byly také maxišaty, především v romantickém etno stylu. Ten společně s orientálními motivy – třásněmi, korálkovou výšivkou, batikou a výraznými barvami – rozšířilo ve světě hnutí hippies. Všelijaké etno kousky sháněly Češky a Slovenky nejčastěji v prodejnách s výrobky lidového umění ÚVA.
RETRO: Tesil, krimplen, dederon a mini pod zadek. Co se nosilo v 60. letech |
Z šedesátých let se do následující dekády přelil trend pokroku vyjádřeného umělými materiály: krimplenem, chemlonovým úpletem, dederonem, silonem a tesilem. Sice se nemačkaly, zároveň však nebyly vůbec prodyšné, a tak se z člověka linul odpudivý odér, jen co se teploty přehouply přes dvacítku.
Futuristickou bizarností mezi trendy sedmdesátých let je pak výtvor národního podniku Vigona Svitavy: papírové šaty Papitex. Podle dobového letáčku se jednalo o „nový druh výrobku zhotoveného z textilních vláken chemicky propojených.“
Papírové šaty Papitex, národní podnik Vigona Svitavy, ČSSR, 1969
Nositelka si je mohla po libosti upravit zastřižením a podlepením lepicí páskou. Dobře se na nich vyjímaly módní psychedelické vzory a zároveň byly levné. Avšak už velmi záhy nevýhody v očích zákazníků předčily pozitiva. Barvy se rychle setřely, šaty byly neforemné a nepohodlné, a proto se přestaly vyrábět už po pár letech. Papírové bundy a spodní prádlo je přežily jen o chvíli.
Nepřítel vzatý na milost
Ve světě nabrala na oblibě džínovina. Platilo přitom jednoduché pravidlo: čím víc, tím líp! Nikoho tak nepřekvapilo, když si na sebe pánové vzali celodžínový oblek, který pro jistotu vylepšili džínovou košilí.
RETRO: Ohořelé zápalky i vepřová kůže. Jak jsme se krášlily za socialismu |
V Československu byl oblíbený materiál považován za výdobytek imperialismu a symbol revolty. „Džíny byly velmi úzkoprofilovým zbožím, několik šťastlivců mělo to štěstí, že si je mohlo přivézt ze Západu, zbytek musel stát dlouhé fronty v Tuzexu,“ vysvětluje historička umění Konstantina Hlaváčková.
Oněm šťastlivcům, kteří džíny přece jen sehnali, byl zakazován přístup na různá veřejná místa a jinak znepříjemňován život. Zvlášť pokud byly ty jejich roztrhané nebo seprané.
Džíny byly ale postupně vzaty na milost. Komunističtí funkcionáři pochopili, že zakázané ovoce chutná nejlépe, a proto bylo výhodnější vyjít lidu vstříc. Od roku 1967 nabízel oděvní podnik Prostějov texasky Vinnetou, později se na pulty dostaly české džíny Bell, Yukon, Morenda a Prekon. Jejich kvalita i vzhled však byly nevalné, a tak kšeftování se západními džínami vesele pokračovalo.
O všech možných napodobeninách džín by se dala sepsat samostatná kniha. Šily se z rypsu či montérkoviny, zdobily se cvoky i nášivkami z Tuzexu. O věrohodnost se snažily také plísňáky, ošetřované chlórem, které se staly symbolem následující dekády. Víc se o nich dočtete v příštím dílu seriálu Retro.
