Všelijaké parfémy, krémy a líčidla navíc navozovaly vzpomínky na navoněné měšťáky a šlechtu. Stejně jako v případě textilu, i zde jsme si tak museli často vypomoct sami.
Bříza, kopřiva, žloutek nebo heřmánek
„Na vlasy nebylo prakticky nic,“ vzpomíná dvaasedmdesátiletá Soňa na dobu svého dětství v padesátých letech. „Někdy jsme si je myli obyčejným hnědým mýdlem, já osobně jsem ale nejčastěji chodila s babičkou ke studánce, kde byla dobrá měkká voda.“ Kdo neměl v dosahu studánku, spoléhal na bylinné odvary z kopřiv, jitrocele a další přírodní receptury. „Moje tchyně si vždy co pár mytí vtírala do vlasů vajíčko,“ říká pětasedmdesátiletá Blanka.
K elegantní ženě odedávna patřily i upravené vlasy. A pokud neměla zrovna ukázkovou hřívu, dělala všechno možné, aby vytouženého účesu dosáhla svépomocí. Často jí k tomu stačily pouze natáčky, jindy jí pomohla kadeřnice či kadeřník. Co dekáda, to jiný styl či délka. Frčela trvalá i mikáda.
Postupně se situace zlepšovala a na trh se pomalu, ale jistě dostávaly produkty tuzemské, řidčeji zahraniční výroby. Odvary doplnil březový, kopřivový, žloutkový nebo heřmánkový šampon.
Před revolucí byl velkým hitem „jablíčkový“ šampon, který si někteří z nás vozili z Maďarska nebo NDR. Tím ale nabídka vlasových produktů prakticky končila. Bujné kštice žen i mužů dlouhé roky držely na svém místě za pomoci cukerného roztoku, citronové šťávy nebo dokonce piva. Až později se na trhu objevily laky a tužidla značek Lybar a Taft.
Hitem byla hlavně v padesátých letech trvalá ondulace studená vlna. V následující dekádě frčely vlasy dlouhé, zaplétané do vysokých drdolů. Kdo je neměl od přírody pevné a zdravé, dopomáhal si příčesky, houskou nebo vatou nastrkanou do drdolů.
Muži museli mít vlasy krátké, aby nebyli pokládáni za máničky, tvrdě pronásledované režimem. Výjimečně bylo možné sehnat i potvrzení od zaměstnavatele, že dotyčný dlouhé vlasy potřebuje k výkonu zaměstnání, třeba pokud se jednalo o herce. Další velký trend přišel v osmdesátých letech – kdo tehdy neměl trvalou, jako by nebyl. Nechávali si ji dělat dokonce i pánové.
Eko socialistická koupelna
Malé umakartové koupelničky panelákových bytů vypadaly všechny prakticky stejně – umyvadlo nad vanou, zdi krášlily nevzhledné kachličky, tuhé mýdlo na ruce viselo v síťce. O designové vychytávce nemůže být zrovna řeč, rozhodně však byla ekologická a zabraňovala plýtvání mýdlem.
Právě mýdlo zastávalo v době, kdy deodoranty byly pojmem takřka neznámým, funkci často jediného původce příjemné vůně. Nabídka byla v tomto případě vcelku pestrá a také balení působila luxusním dojmem.
Proto byla mýdla také oblíbeným dárkem, ačkoli jejich vůně byla čistě chemická. Vzpomínáte ještě na Kamilu, Šeřík, Jaro či na obyčejnější „mýdlo s jelenem“? Než jsme je doopravdy použili ke svému účelu, nastrkali jsme je do skříně, aby nám provoněla oblečení a odpuzovala moly.
Další články ze seriálu RETRO najdete zde. |
„Když jsem nastoupila na střední školu, jela jsem s tátou do Ostravy. Měla jsem tehdy deset bonů, což stačilo na dvě mýdla. Koupila jsem si jablíčkové a mandarinkové,“ vzpomíná s úsměvem dvaapadesátiletá Jolana. „Měla jsem je pak vystavené v pokojíčku dlouhé roky, když už za mnou dávno chodili kluci.“
Od trpaslíka k Impulsu
Ne, že by parfémy a kolínské vůbec neexistovaly. „Většina z nich ale tak divně páchla, že pokud jsme nechtěli smrdět, raději jsme nepoužívali nic,“ líčí padesátiletý Břetislav. I přesto mu na mysli vytane flakon ve tvaru trpaslíka, který mu koupili rodiče. „Ten jsem ale měl jen na Velikonoce, na polévání holek,“ vysvětluje. Šlo o kolínskou Duch Moskvy, a kromě trpaslíka byla k sehnání i jako děda Mráz nebo sněhulák.
Živé květy z roku 1978, Vřídlo Karlovy Vary, cena 16 Kčs
Velmi rozšířenou záležitostí byla těžká vůně Živé květy, kterou měla „na svědomí“ karlovarská výrobna Vřídlo. Jednoduchý průhledný flakon bez rozprašovače zdobila větvička naložená v barevném roztoku. Na výběr jsme měli mezi konvalinkou, šeříkem, fialkou a jasmínem. Existovala i pánská obdoba, kolínská Karlovarské květy.
Konkurencí Živých květů byly jemná Eva ve flakonu s dřevěným víčkem a polský Być może, který se prodává dodnes. Ze Sovětského svazu k nám putoval také parfém Nataša. Relativně příjemně pak voněla podpultovka Charlie. Za kvalitnějšími parfémy museli Čechoslováci vyrazit do Tuzexu. Tady se někdy krčily parfémy Nina Ricci, Antilope, Fidji či Diorella, po kterých to v prodejně vždy příjemně vonělo.
Odér se kromě obyčejného mýdla běžně potlačoval také podpažními vložkami. Až osmdesátá léta se nesla ve znamení nastupující éry deodorantů. In byly značky Impulse nebo Fa.
„Kdo měl Impulse, byl borec. Holky ho proto nosily v průhledných kabelkách nebo ho nechaly vykukovat z košíků,“ líčí Jolana. Trh ale zásoboval i národní podnik Astrid, který dokázal denně vychrlit až šedesát tisíc (!) „dezodorantů“ Darona. Podle pamětníků však páchly snad ještě víc než Živé květy.
