Pomoc od Karla Gotta a Miloše Formana jsem nikdy nepotřebovala, ale díky nim jsem cítila ohromný klid v duši, svěřuje se zpěvačka Olga Matušková.
Co byl impulz k uspořádání této akce?
Nedožité Waldemarovy 90. narozeniny. A je velká škoda, že se jich nedožil. Bavili jsme se s Helenou Vondráčkovou a jejím manželem Martinem, že by bylo fajn k tomuto výročí něco podobného uspořádat. Podílela se na tom taky skupina výborných muzikantů nazvaná Waldovy Matušky. Vznikla vyloženě s cílem vzdát Waldovým písničkám hold. Učarovalo mi, co dělá, a moc ráda se s ní kdykoliv vidím a zazpívám si.
Znáte kapelu Walda Gang, která dělá něco podobného? Snaží se o co nejvěrnější Waldemar Matuška revival.
Ano, vím o ní, ale blíž mám k Waldovým Matuškám. Tam vyloženě cítím spřízněnost duší. Zazpívám si s nimi v Liberci na výstavišti, tedy na místě, kde jsem se poprvé setkala s Waldou. Bylo mi tehdy čtrnáct let a seznámil nás můj bratr, který tam dělal zvukaře.
Na zmíněném koncertě zpíval i Bohuš Matuš, který bral Waldemara Matušku vždycky jako velký vzor. Jaký vztah k němu měl Waldemar?
Měl ho moc rád, líbilo se mu, jak zpíval jeho písničky. Byl rád, že má následovníka. Bohuš ostatně nazpíval písničku Óda na Waldemara, moc hezkou. Škoda, že není známější. Je vidět, že Waldu taky nosí v srdci.
Ono to souvisí taky s tím, že se asi nenajde nikdo, kdo by Waldemara Matušku vyloženě neměl rád. Nemusí se třeba každému líbit jeho písničky, ale jeho charisma a nehrané chlapáctví si muselo získat snad každého.
To je přesné. Všichni ho tak nějak podvědomě vnímali jako svého kamaráda, i když se s ním osobně nikdy nesešli. A dost lidí mi mělo za zlé, že jsem ho přiměla k emigraci. Tvrdili, že by Walda nikdy neodešel, mělo se za to, že si tady mohl dělat, co chtěl, což není pravda. Nedělal si, co chtěl, ta nádoba se pomalu plnila, až přetekla.
Na základě čeho jste se tedy v roce 1986 rozhodli odejít?
Můj bratr měl zlegalizovaný pobyt v Americe, takže nás mohl pozvat. Přijeli jsme tam, malému Waldíkovi bylo tehdy nějakých osm let. A Walda se nás zeptal – co byste řekli tomu, že bychom tady zůstali? Překvapilo mě to, nečekala jsem, že to rozsekne až takhle razantně. Souhlasila jsem a musím říct, že jsme toho ani jeden nikdy nelitovali.
Emigranty jste vlastně byli jen tři roky, že ano?
Je to tak, čili to žádné náročné životní období nebylo. Dali jsme dohromady, kde a kdy budeme dělat vystoupení pro krajany, užívali jsme si, že si můžeme udělat desku podle svých představ a na obal napsat, co chceme. Seznámili jsme se tam s jedním klukem, co měl v Tampě studio. Když se nás ptal, proč jsme odešli a co jsme vlastně zač, řekla jsem mu, že Walda je zpěvák, který je v Československu populární jako třeba v Americe Kenny Rogers nebo Johnny Cash.
On tak pokyvoval hlavou, ale bylo vidět, že si o tom myslí své. Pak byly prázdniny, on byl někde v Holandsku, a když se vrátil, vypravoval nám, že tam potkal nějaké Čechy a pochlubil se, že zná taky nějakého Čecha, a řekl koho. Tak prý byli úplně u vytržení. Takže pak uznal, že Walda opravdu populární byl.
Jako herečka jste se objevila ve filmu Hoří, má panenko. Byli jste po příchodu do Ameriky v kontaktu s Milošem Formanem?
Miloš nám hned napsal, že nás vítá, a ujistil nás, že kdybychom cokoliv potřebovali, můžeme se na něj obrátit. Pak nám to řekl i osobně. Nikdy jsme jeho pomoc naštěstí nepotřebovali, ale bylo moc příjemné vědět, že se máme na koho obrátit. V téhle souvislosti musím ještě zmínit, že podobně se zachoval Karel Gott. Když Walda umřel, uspořádali jsme takové soukromé rozloučení a tam za mnou přišel, vzal si mě stranou a řekl mi, že kdybych cokoliv potřebovala, ať mu ve dne v noci volám. Zase, nikdy jsem ho o nic žádat nemusela, ale měla jsem díky tomu úžasný klid v duši.
Jak jste prožívali listopad 1989?
Sešlo se nám to tak, že jsme v jednom dni dostali do schránky zelenou kartu, čili povolení k pobytu v USA, a v Praze to prasklo. Takže jsme prakticky mohli jet domů. A jeli jsme. Ne hned, protože Walda měl naplánované turné a nechtěl ho rušit, ale v roce 1990 jsme dorazili do Prahy. A když se Waldemara ptali, jestli se vrátí, odpověděl: my se budeme vracet. A vraceli jsme se každý rok, jak jen to šlo.
