Zahajovací večer byl svěřen Mnichovským filharmonikům, které vedl korejský dirigent Myung-Whun Chung, jenž se ostatně Dvořákovi už dříve systematicky věnoval. Orchestr je spolu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu hlavním reprezentantem symfonické hudby v bavorské metropoli. Na programu byla dvě Dvořákova nejslavnější orchestrální díla. Koncert pro violoncello a orchestr h-moll jsme v Praze vyslechli x-krát, ve více či méně osobitých interpretacích.
Výkon mladého španělského cellisty Pabla Ferrándeze rozhodně patřil k těm lepším. Třebaže do hry vkládal značný temperament, nikdy hru „nepřepálil“ do bezuzdné bouřlivosti, ale dbal na dynamiku, ušlechtilost a jemný výraz v lyrických pasážích. Skvělá byla spolupráce s orchestrem. Pomenší korejský dirigent, sympatický v neokázalosti a živosti, důkladně tvaroval všechny detaily. Výsledný zvukový dojem byl ušlechtilý, vznosný, ne však patetický ani sošný.
Novosvětská pak zapůsobila jako drama o příjezdu do neznámé země, gradující od začátku do konce. Od České filharmonie se mnichovský orchestr liší zvukem, který připomíná spíš tmavý kov než samet, ale rozhodně nešlo o chladný perfekcionismus, naopak, v každém taktu se něco dělo, zvuk nástrojů byl skvostný v sólech i v celém orchestru. Třeba úvodní sólo žesťů ve slavném Largu se málokdy dalo slyšet v takové velebnosti, která má v sobě současně něco zneklidňujícího. Po velkých ovacích orchestr ještě přidal Uherský tanec č. 1 od Johannesa Brahmse.
Mnichovští v Praze ještě zůstali a druhý den předvedli rovněž koncert pro cello a následně symfonii, tentokrát ale z německojazyčné oblasti. Koncert pro violoncello a orchestr od Roberta Schumanna neupoutá na první poslech tak jako Dvořák, vlastně působí až jakoby nepřehledně v jakési zasněnosti a bez výraznějších melodických nápadů, nicméně Pablo Ferrández z něj vytáhl tolik srozumitelného výrazu, kolik šlo, a orchestr mu opět, stejně jako předešlého večera, poskytl tvárnou, nepřehlušující podušku.
V následné, přibližně hodinové Symfonii č. 6 Antona Brucknera, jenž ve svých dílech nešetřil robustním zvukem, dirigent Chung zpřístupnil skladatele důrazem na vnitřní energii a dramatičnost a vyhnul se tak vnějškové okázalosti. Hodina utekla jako nic.
Večer plný Strausse
Orchestrální nadílka prvního víkendu pokračovala vystoupením jednoho z nejlepších amerických těles, Clevelandského orchestru a jeho dlouholetého šéfa, dirigenta Franze Welser-Mösta, kteří na rozdíl od mnichovských přijeli na jediný večer složený toliko z hudby Richarda Strausse.
Dvořákova Praha přivítá argentinskou legendu i ukrajinské uprchlíky |
Strauss je ovšem výjimečně barvitý autor, skladby byly navíc zvoleny tak, aby ukázaly tři různé světy. Orchestr je rovněž perfektně sehraný, ve zvuku možná o něco štíhlejší či světlejší než mnichovský orchestr, ale kouzlit umí stejně.
Koncert začal méně známou symfonickou básní Macbeth, která není ani tak vyprávěním samotného příběhu skotského krále, jako spíš vyobrazením portrétů Macbetha a jeho ženy. Bylo to náležitě pochmurné. Následná mnohem známější symfonická báseň Enšpíglova šibalství už je hudební „story“ líčící příběhy lidového vtipálka, jenž nakonec skončí na popravišti. Americký orchestr doslova kouzlil a jednotlivé obrazy vyvstávaly před očima.
A konečně suita z opery Růžový kavalír, kterou sestavil sám Welser-Möst, provedla posluchače, jak se od suity očekává, tím hlavním, co se v opeře odehrává – od předání stříbrné růže nevěstě jménem nápadníka až po závěr, v němž se žena středního věku vzdává mladého milence ve prospěch jiné, mladší ženy. Rychle se vystřídají různé nálady, humorné i dojemné, nad vším se vznáší všudypřítomný valčík. Byl to skutečný vrchol večera, zvukově prostě nádherný. Svou skvělou pověst orchestr, jenž se do Prahy vrátil po třech desetiletích, bezezbytku potvrdil.
