Jednaosmdesátiletá Argerichová je od šedesátých let minulého století řazena k největším pianistům světa, nicméně od osmdesátých let pořádá jen málo sólových recitálů, vystupuje hlavně s orchestry či s dalšími kolegy na komorních večerech. Ani do Prahy nepřijela sama, doprovázeli ji ruský trumpetista Sergej Nakarjakov a mladá ruská pianistka Marie Meerovitchová.
Program trochu připomínal salónní muzicírování – ale jaké! Napřed zazněly dvě skladby, v nichž Nakarjakov přepsal původní part pro křídlovku. V Sedmi variacích na duet Paminy a Papagena z Mozartovy Kouzelné flétny od Ludwiga van Beethovena tak nahradil cello. Ta ovšem nemůže zpívat jako strunný nástroj, její zvuk v takové úpravě spíš připomíná mluvu i ve špičkovém Nakarjakově podání. Podobně ve Fantastických kusech od Roberta Schumanna křídlovka nebude zpívat jako klarinet či cello. Všechna čest Nakarjakovi za technické zvládnutí úkolu, který si sám uložil, ale originál je prostě lepší. Argerichová mu byla tvůrčí partnerkou.
Večer pokračoval Mozartovou Sonátou D dur pro dva klavíry, v níž se Argerichová a Meerovitchová skvěle doplňovaly, bylo to perfektní a půvabné. Asi většina posluchačů čekala, že následující dva sólové kousky od Schumanna, Arabesku a Widmung (Věnování), zahraje Argerichová, nebo aspoň jeden z nich. Nestalo se tak, oba hrála její mladá kolegyně, ovšem pěkně a kultivovaně. Argerichová znovu nastoupila až k poslednímu číslu večera, jímž byl Koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr c moll od Dmitrije Šostakoviče, skladba plná hravosti, humoru i sarkasmu, v níž si autor pohrává s melodiemi jiných autorů, třeba od Beethovena, ale cituje i sebe sama. Hudební jiskření dosahuje vrcholu v parodování vídeňské písničky O du lieber Augustin.
Argerichová, jež do té chvíle na pódiu spíš plnila roli mentora a inspirátora, teprve teď ukázala, jaký úctyhodný temperament umí i ve svém věku vložit do hry. Humor a nadsázka jí zpod rukou doslova sršely, její rytmické cítění bylo perfektní. I když měla hlavní slovo, Nakarjakov nezůstával pozadu a ve svých pasážích exceloval. K jejich rafinovanému dialogu se připojila Ukrajinsko-Česká Sinfonietta, dirigovaná Radkem Baborákem. Na to, že byla sestavena relativně nedávno s úmyslem zapojit do zdejšího hudebního života ukrajinské kolegy, kteří uprchli před válkou, se již sehrála docela dobře. Po obrovských ovacích hudebníci znovu zopakovali ještě poslední větu díla.
Dvořák ze Švédska
Ani závěrečný koncert v kvalitě nijak nepolevil. Symfonický orchestr Švédského rozhlasu s britským dirigentem Danielem Hardingem přivezl dvě Dvořákovy skladby proložené Houslovým koncertem č. 1 Bély Bartóka, jehož sólový part zahrála německá virtuoska Veronika Eberleová. Neobvykle členěná, dvouvětá skladba je vlastně vyznáním lásky houslistce, do níž se mladý Bartók zamiloval při studiích, ale která ho nakonec odmítla. První věta je lyrická, toužebná, druhá svižná až veselá. V podání Eberleové skladba doslova zářila, hýřila barvami a oslňovala neobyčejně krásným tónem, za nějž houslistka vděčí nejen svému umění, ale jistěže i vzácným stradivárkám z roku 1693.
Pokud si snad člověk myslel, že Švédové budou Dvořáka hrát spíš „jen“ technicky spolehlivě, ale chladněji, tak opak byl pravdou. Dvořákova symfonická báseň Polednice byla strhujícím, vygradovaným hororem, a Symfonie č. 7, z Dvořákových symfonií ta nejdramatičtější, překypující nápady a melodikou, byla nádherně rozezpívaná, vypracovaná, zvukově lahodná a citově vzepjatá.
Dvořákova Praha už si vydobyla renomé a právě skončeným ročníkem ho stvrdila. Výkony zahraničních orchestrů byly špičkové, koncertní provedení Rusalky sice nelze označit za vyloženě snové, ale jako nadprůměrné určitě. Zajímavým pokusem byl projekt Showcase, jakási alternativa k soutěžím, v níž se běžnému publiku, ale i přizvaným znalcům a profesionálům z oboru mohou předvést mladí hudebníci. Jeho podoba se jistě bude dál vyvíjet.
Vůbec snaha dávat vedle špičkových těles prostor i mladým hudebníkům, včetně Orchestru Pražské konzervatoře, a věnovat pozornost i nejmenšímu publiku, je sympatická. Stejně jako úsilí vyvažovat orchestrální a komorní hudbu, letos zastoupenou kromě zmíněného večera s Marthou Argerichovou především smyčcovými kvartety. Vždy se dá přirozeně něco vytknout – třeba že dramaturgie festivalu se pohybuje, byť s příležitostnými odbočkami, víceméně v období romantismu a prvních desetiletí 20. století. Ovšem zrovna výkony na letošním ročníku ji spíš obhájily.
Potěšitelné také je, že s výjimkou novinky Showcase, jež představila pilotní ročník, bylo na všech navštívených koncertech v Dvořákově síni Rudolfina plno. Další důkaz toho, že lidé chtějí živou hudbu a to je dobře.
