Hana Zagorová na své dětství vzpomínala s láskou. Vyrůstala v obci Petřkovice, která se později stala součástí Ostravy. V rozhovorech často vyzdvihovala obětavost svých rodičů a svobodu, kterou jí i její sestře Evelyn poskytovali. Vedla je prý totiž k zodpovědnosti. Umění se chtěla zpěvačka věnovat od útlého věku, ke zpěvu ani divadlu ji to však v prvopočátcích netáhlo. Chtěla se stát cirkusačkou, konkrétně bylo jejím snem vystupovat jako hadí žena.
„Hodně jsem cvičila, chodila jsem denně do Sokola a byla jsem taková ohebná. Těšila a zajímala mě plastická akrobacie,“ vzpomínala v roce 2007 v rozhovoru pro MF DNES.
 |
Potlesk od širšího publika si Hana Zagorová vysloužila poprvé jako žačka druhého stupně petřkovické základní školy v rámci dramatického kroužku. Tam jsem se do něj zamilovala, přiznala před lety. Ačkoliv už talent náctileté Zagorové mohl jasně značit, jakým směrem se její profesní dráha bude jednou ubírat, střední školu ještě vystudovala obecného charakteru – ostravské Matiční gymnázium. Do světa umění se naplno pustila až v Brně. V roce 1964 tam započala studium herectví na JAMU. Oboru, který si původně vysnila. Hudba na sebe však nenechala dlouho čekat.
Ještě před nástupem na JAMU na sebe totiž upozornila účastí v soutěži Hledáme nové talenty. Právě díky pěvecké zkušenosti také ještě před přijímačkami zjistila, že trpí vadou řeči, kterou je třeba řešit. Na Janáčkovu akademii ji pro nesporný talent přijali navzdory ní, od komise si však vyslechla: „Slečno Zagorová, vy mluvíte jako prase.“
Kdyby se Zagorová nakonec nestala zpěvačkou, byla by podle vyjádření blízkých talentovanou komediální herečkou. Za zmínku z její filmografie stojí hudební komedie Josefina z roku 1968. Režíroval ji Alois Hajda a vycházela z předlohy Vladislava Vančury. Příběh dívky Josefiny je variace na „Pygmalion“ G. B. Shawa. O dva roky později se objevila ve filmu Miláček Jána Roháče nebo krimi Lupič Legenda Karla Steklého. Později si zahrála třeba v oblíbeném Trháku.
Trhá nám to srdce, milovala život a lidi. Muzikanti vzpomínají na Zagorovou |
První výraznější popový úspěch pro Zagorovou znamenalo v roce 1969 páté místo v hudební anketě Zlatý slavík. O šest let později započala sérii vítězství, která skončila až v roce 1986, kdy ji vystřídala začínající Iveta Bartošová. Na rozdíl od ní Zagorová nezažila téměř raketový start. Její úspěch byl postupný a v průběhu dekád propojený s řadou významných jmen tuzemské i zahraniční popové scény.
Vystupovala se skupinou Flamingo, v pražském divadle Apollo, s orchestrem Václava Zahradníka, se kterým nahrála své první album Bludička. Připomenout je třeba také její spolupráci s italským interpretem Drupim nebo Petrem Rezkem. S tím se na jevišti setkávala i v posledních letech. Tvořila také oblíbenou trojici s Petrem Kotvadlem a Stanislavem Hložkem, společně nazpívali například písničky Jinak to nejde, Spěchám nebo ústřední skladbu seriálu Sanitka Můj čas.
Spojení s Kotvaldem a Hložkem byl její nápad: „Standu jsem viděla v době, kdy byl na vojně, chudák, a zpíval jako branec. Tehdy jsem mu říkala, mám nápad, já a dva kluci, a jestli to budeme realizovat, tak ty budeš jeden z nich. Dodneška na to vzpomíná… A Petra jsem slyšela v Jihlavě, když jsem se chystala na vystoupení. Najednou si říkám: On je tady Jirka Korn? Ani jsem ho neviděla napsaného na plakátech. A za chvíli přilítl Karel Vágner a říká, je tady takový šikovný mladý kluk, to se musíš podívat!“
„Měla jsem kdysi období, kdy bylo osmadvacet koncertů do měsíce, a když zpíváte ty stejné písně denně, už je to vážně hodně… Ale teď mám to štěstí, že se na každý koncert těším. Neexistuje, že by se mi nechtělo.“
Hana Zagorová
Spolupráce s Karlem Vágnerem byla pro kariéru Zagorové zcela zásadní, hudebník ji sám v nedávném rozhovoru označil za „dárek od Pána Boha“. Jejím velmi blízkým kolegou byl také Pavel Žák, který ji napsal texty k téměř třem stovkám písní.
Psaní veršů se věnovala i zpěvačka sama, básničky prý ráda skládala od dětství. Jednou z prvních písní, ke které napsala text, je song Mrtvá láska. Celkem jich vytvořila přes osmdesát a některé z nich zpívali i Karel Gott, Eva Pilarová nebo Helena Vondráčková.
V posledních letech Zagorová často zpívala písně z autorské dílny mladších autorů: Radka Bangy, Márdiho z Vypsané Fixy, Jury Hradila, Marka Ztraceného nebo Xindla X.
Specifický pro Zagorovou byl od začátku její kariéry takzvaný beatový šanson, který později ustoupil více středoproudým nahrávkám. Hity jako Maluj zase obrázky, Je naprosto nezbytné, Asi asi, Já se vznáším vyžadovalo od zpěvačky publikum dodnes. Sama pro iDNES.cz k opakovanému hraní hitů řekla: „Já musím dokonce říct, že mě to baví. Měla jsem kdysi období, kdy bylo osmadvacet koncertů do měsíce, a když zpíváte ty stejné písně denně, už je to vážně hodně… Ale teď mám to štěstí, že se na každý koncert těším. Neexistuje, že by se mi nechtělo.“
Zdravotní potíže začaly už na JAMU
Zdravotní problémy začaly zpěvačku trápit už v mládí. Poprvé výrazněji během studií na JAMU. Kvůli problémům s krvinkami musela 33 let jezdit na transfuze. Obzvlášť v poslední době se pak potýkala s dalšími táhlými zdravotními potížemi. Předloni onemocněla koronavirem a loni na podzim si nalomila tři obratle a skončila v nemocnici. Letos na jaře kvůli tomu dokonce zrušila turné.
„Jako všechno v životě i nemoc má dvě stránky. Mě to určitě vytříbilo charakterově. Tím, jak se mi v životě všechno dařilo, začala jsem být velmi sebevědomá a začala jsem dokonce opovrhovat lidmi, kteří jsou horší. Měla jsem pocit, že kdo má dvojky nebo trojky, je hloupý a méněcenný. Začala jsem žít velmi rychlý život a měla jsem pocit jisté neomylnosti, neomezených možností, tak mi osud ukázal, co všechno je možné. Je dobře, když si člověk uvědomí, že existují i jiné věci a že všechno je pod hlavičkou život,“ uvedla.
V roce 1989 podepsala Zagorová Několik vět. Ona „milá holka“, jak ji nazval Miloš Jakeš ve svém památném projevu, kdy zpěvačku kritizoval, si za to vysloužila zákaz činnosti. O několik měsíců později už však stála po boku Marty Kubišové na Letenské pláni, která před přítomným davem zpívala českou hymnu. Výmluvným paradoxem zůstává, že po podpisu Několika vět právě osudem Kubišové Zagorové vyhrožoval tehdejší ministr kultury.
V dokumentu z cyklu Neobyčejné životy Zagorová uvedla, že ačkoliv v roce 1968 mohla mít možnost opustit Československo (pár dnů po invazi odjela s Richardem Kovalčíkem do Jugoslávie), nikdy by to nedokázala. Emigraci prý dokonce některým ze svého okolí zazlívala.
Štefan Margita a Hana Zagorová (Praha, 5.ledna 2020)
Po revoluci Hana Zagorová z pohledu veřejnosti poněkud zmírnila tempo. Sama mnohokrát uvedla, že se chtěla soustředit více na svůj soukromý život a že se bavila prací pro televizi. Úspěšné pořady, nejznámější jsou asi Dluhy Hany Zagorové, natáčela už od osmdesátých let. Z novodobějších pořadů se do televizní historie asi nejvýrazněji zapsala komponovaná talk-show Hogo Fogo, na které spolupracovala se svým partnerem, operním pěvcem Štefanem Margitou.
„Chodil na moje koncerty už jako velmi malý chlapec, když jsem vystupovala v Košicích. Pak jsme se občas vídali v divadle, ve Státní opeře, a najednou jsme se na sebe koukli jinýma očima a bylo to jasné,“ řekla o společných začátcích. Mezi lety 1986 až 1992 byla vdaná za tanečníka a choreografa Vlastimila Harapese. „Kdybych se ale neucházela o adopci, asi bychom se nikdy nevzali,“ prozradila ve zmiňovaném televizním dokumentu.
Zagorová za svou kariéru nazpívala bezmála devět set písní a získala řadu cen. V roce 2015 byla uvedena do Síně slávy hudebních cen Anděl. Jejím posledním albem se stala společná nahrávka s Margitou Konečně společně. Letos původně chtěla vydat další studiovou nahrávku. „Abych vám i sobě udělala alespoň trošičku radost, začali jsme vybírat písničky na novou desku, kterou uděláme letos,“ sdělila v březnu.
Písně Zagorové připomene letos v Divadle Kalich muzikál Biograf láska, za kterým autorsky stojí Uljana Donátová. Zdali i v něm zazní slavné „nedělej Zagorku“, nevíme. Sama zpěvačka se průpovídce smála a nebrala si ji osobně. O to víc se ale asi sluší napsat, dívaje se na její téměř šedesátiletou kariéru a láskyplné vzkazy přátel i kolegů, úplný opak: dělejme všichni Zagorku. Aspoň na chvíli. Očividně to stojí zato.
