Nejkratším příspěvkem, pětistránkovou momentkou ze života ženy toužící po tom „pravém na celý život“, otevírá soubor Alena Mornštajnová, autorka bestsellerů Hana nebo Listopád.
V tuzemsku už se prodalo přes půl milionu výtisků jejích knih a též zdejší příspěvek napovídá proč. Autorka v něm znovu stvrzuje svůj vypravěčský talent, schopnost vybudovat i na pár stránkách plastický a věrohodný charakter, zde bez nutné potřeby zasazovat děj do společenského či dobového kontextu.
Na vyprávění Mornštajnové navazuje držitelka ocenění Magnesia Litera Petra Dvořáková důvtipným příběhem o milostném vzplanutí z domu pro seniory, které připomíná, že (zaprvé) ženská marnivost nezná věku a (zadruhé) i zdánlivá milostná tragédie může mít celkem komické vyústění.
Ne v každé povídce však hraje tak výraznou roli zamilování a momenty okouzlení jako v případě příběhů Mornštajnové a Dvořákové. Například Michal Viewegh svou povídku vystavěl okolo zavedeného dekoračního nešvaru českých domácností – fototapet.
Jaroslav Rudiš knihu ozvláštnil spíše formálně. A to jednovětným vnitřním monologem lehce ovíněné dámy, která už ví, jak se v životě věci mají. Je to myšlenkový pochod rytmicky promyšlený, vypointovaný, upřímný a hlavně opravdu vtipný.
Spisovatelka Bianca Bellová do povídkového souboru přispěla textem o pomíjivosti nejen lidského citu – skvěle vygradovaným, hlavně však jazykově vytříbeným a dobově věrným.
Kromě literátů čtenáři v knize naleznou i povídky od osobností českého filmu – Alice Nellis, Ani Geislerové nebo Ireny Hejdové. Režisérka, herečka a scenáristka píší o strašácích žárlivosti, každodennosti i osobních hranicích, jež může vzplanutí pro druhého posunout daleko za čáru přípustného chování.
O stinných stránkách lidského chování, konkrétně skupiny vůči jednotlivci, pak vypravuje Anna Bolavá. Soubor uzavírá Boris Dočekal, zároveň editor knihy, prostě pojmenovaným kusem Sofi, který se znovu vrací k počátečnímu momentu zamilování, jenž mnohdy, obzvlášť v mládí, vede k otázce Má mě rád(a), nemá mě rád(a)?
