Počátkem září jsme se vydali s kamarádem na tradiční týdenní pobyt na horách. Tentokrát padla volba na malé rakouské městečko Heiligenblut, které se zdálo být ideálním východiskem pro zdolávání třítisícových vrcholů Vysokých Taur.
Pět třítisícových vrcholů jsme skutečně dokázali během našeho pobytu zdolat. Město i celá oblast ale nabízí mnohem víc. Zde je několik tipů pro vysokohorské nadšence, co lze v Heiligenblutu a jeho okolí prožít a co rozhodně neminout.
Nejkratší cestou z Čech do Heiligenblutu je průjezd po vysokohorské silnici Grossglocknerstrasse. Investovali jsme 59 eur (1 560 Kč) za třítýdenní povolení k vjezdu, které nám umožňovalo neomezený pohyb po silnici po celou dobu našeho pobytu. Pro úplnost: jednodenní povolení stálo 37 eur, tedy 980 Kč.
Samotný průjezd po této silnici je při dobrém počasí úžasným zážitkem. Ostatně, kde jinde se můžete autem pohybovat ve výšce kolem 2 500 metrů nad mořem obklopeni desítkami třítisícových velikánů?
Výhledy z vrcholu Fuscherkarkopf na alpské vrcholy vystupující nad mraky
Na 48 kilometrech silnice postavené již v roce 1935 je mnoho parkovišť s vyhlídkami, restauracemi, obchody se suvenýry či naučnými stezkami. Pro nás byla silnice především možností, jak se dostat do výchozích bodů našich túr, přece jen začínat túry ve dvou a půl tisících metrů nad mořem se jen tak někde nepoštěstí.
Samotný Heiligenblut leží schovaný v údolí v nadmořské výšce 1 288 metrů. Žije v něm tisícovka stálých obyvatel, nicméně zejména během letní sezony město ožije s příjezdem tisíců turistů. Toho jsme byli ušetřeni, protože v září již turistů obecně ubývá, loňský rok byl navíc poznamenán šířením koronaviru a obavami z cestování.
Ubytovali jsme se v příjemném kempu u řeky Möll. Dominantou města je kostel svatého Vincence postavený v patnáctém století. Podobných kostelíků s vysokými štíhlými věžemi najdete v Alpách stovky, jedinečnost tohoto kostela ale spočívá v jeho umístění pod nejvyšší rakouskou horou Grossglocknerem. Rázem je z něj jedno z nejfotogeničtějších míst Rakouska.
Za první cíl jsme zvolili výstup na horu Hoher Sonnblick (3 106 m). Autem jsme se přiblížili na parkoviště poblíž chaty Alter Pocher v nadmořské výšce 1 710 metrů, odtud jsme pak po pohodlné cestě začali nabírat výškové metry. První tisícovku jsme zdolali během tří hodin. Poslední úsek nás ale vytrestal. Přestože bylo časné září, v předchozích dnech nasněžilo a my jsme museli překonat ledovec Kleinfleiskees. Cesta nebyla vidět, proto jsme z opatrnosti zvolili trasu po okraji ledovce a na mobilní mapě si hlídali směr k cíli.
Pohled z vrcholu Hoher Sonnblick. Ve spodní části ledovec Kleinfleiskees
Bořili jsme se po kotníky a místy i po kolena do sněhu. Každých pár kroků jsme museli oddechovat. Nechtěli jsme se ale vzdát, protože cíl jsme měli na dohled. Po hodině a půl brodění jsme konečně dorazili na vrchol. V útulné chatě Zittelhaus, postavené již v roce 1886, jsme si dali vydatnou polévku a zasloužené pivko. V ten den jsme byli jediní, kdo vrchol dobyl.
Jelikož se začala kupit oblačnost, vydali jsme se na cestu zpět. Ledovec jsme tentokrát prolétli během chvíle v námi vyšlapaných stopách. Odbočili jsme na cestu k jezeru Zirmsee, které bylo na přelomu 19. a 20. století důležitým místem pro přepravu zlata, jež se těžilo v okolních kopcích. Sestup k autu již byl pohodovou záležitostí.
Úvodní etapa na rozchození se nakonec ukázala jako nejnáročnější výstup, který jsme během týdne absolvovali. Druhý den jsme zvolili lehčí túru k chatě Oberwalderhütte (2 940 m). Potřebovali jsme, aby odtál sníh z vrcholů a cesty se staly schůdnějšími a viditelnými. Po Grossglocknerské silnici jsme dojeli na její slepou větev zakončenou parkovištěm Kaiser Franz Josef Höhe (2 350 m).
Jezero Zirmsee
Zaskočila nás mohutnost stavby a rozsáhlost parkoviště, nicméně to vše má svůj důvod. Přijíždí sem totiž denně tisíce návštěvníků prohlédnout si z blízka nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3 798 m). Mohu doporučit návštěvu tohoto místa v dopoledních hodinách, odpoledne se totiž slunce posune za vrchol a severní stěna hory se ponoří do stínu.
Z parkoviště jsme vyrazili téměř osamoceně po cestě Gamsgrubenweg a kochali se pohledy na blízké vrcholy a mizící ledovec Pasterze. Jeden z jeho splazů jsme museli přejít. Přeskakovali jsme zrádné potůčky s průzračnou vodou. Hloubku jednoho z nich jsem okusil, když jsem se až po koleno zanořil do chladné průzračné vody.
Odpočinek na chatě Oberwalderhüte s výhledem na Grossglockner
Po nenáročné cestě jsme dorazili pod skálu, na níž je chata postavená. Zpočátku jsme museli zdolat několik strmějších úseků zajištěných místy lanem. Ale i tyto nástrahy jsme překonali a po třech hodinách a zdolaném převýšení 724 metrů jsme dorazili k chatě. Ta je výchozím bodem pro ty, kdo se rozhodnou zdolat Grossglockner. Z terasy jsme si vychutnávali pohledy na nejvyšší rakouský vrchol. Zpět jsme se vrátili stejnou cestou a zbytek odpoledne jsme věnovali prohlídce nejvýše položených a nejkrásnějších částí Grossglocknerstrasse.
V sobotu jsme se rozhodli absolvovat hřebenovou túru ze sedla Hochtor na vrchol Krumlkeeskopf (3 101 m). Sedlo Hochtor leží na Grossglocknerstrasse ve výšce 2 504 metrů a jako výchozí bod jsme ho použili vícekrát. Po úvodním strmějším výstupu jsme se dostali na plošinu, z níž jsme měli celou trasu jako na dlani. Bezmračná obloha slibovala další nádherný den. Na trase bylo několik vrcholů, které jsme museli postupně zdolávat. Jako první byl dobyt vrchol Hinteres Modereck (2 930 m). Následovaly křížem neoznačené vrcholy Herbertturn (2 971 m) a Noespitze (3 005 m). Odtud jsme pokračovali dál k cílovému bodu.
Po zdolání každého z vrcholů jsme museli vždy kousek klesnout a znovu nabírat výškové metry, což bylo poměrně vysilující. Na trase bylo také několik skalních věží, na vrchol jsme tak dorazili až po čtyřech hodinách. Nešlo zde vymyslet žádnou okružní túru, proto jsme museli zpět po stejné cestě a znovu vystoupat všechny již zdolané vrcholy. Chvíli nad námi kroužil párek orlů skalních.
Za osm a půl hodiny jsme nastoupali a zase sešli 940 výškových metrů. Odměnou nám byly dechberoucí výhledy zejména na Grossglockner a pásmo vrcholů rozložených na sever od něj.
Na další dva dny jsme museli naplánovat alternativní program, protože předpověď počasí slibovala déšť. Ten měl přijít až v neděli v poledne, proto jsme se dopoledne vydali prozkoumat ferratu Möllschlucht Klettersteig, která začínala asi kilometr od kempu. Jde o nedávno zbudovanou ferratu v rokli říčky Möll. V době naší návštěvy byl v řece malý průtok vody. Kdo se sem ale vydá na jaře či v časném létě, může se spolehnout na to, že na některých lanových mostech bude řádně vysprchován.
Ferrata má dvě části. První část je lehčí, značená náročnost je B/C. Lanové mosty nás vedly tu na pravý břeh řeky, tu zas na levý. Zhruba v polovině je únikový východ pro ty, co si netroufají na poslední úsek, který je co do náročnosti značen stupni C/D. Označení nelže. Byť jde spíše o horizontální ferratu, některé převisy bylo opravdu náročné zdolat. Také se prodloužila délka i obtížnost lanových mostů.
Ferrata Möllschlucht klettersteig
Celkově bylo ale hodinu a půl trvající zdolávání ferraty v krásných kulisách rokle řeky Möll úžasným zážitkem. Jelikož se ale odpoledne dostavil slibovaný déšť, vyhledali jsme přístřeší a odpočinek v malém bazénu v Heiligenblutu.
Pondělní déšť nás vyhnal na výlet do 40 kilometrů vzdáleného Lienzu, který je centrem východního Tyrolska. Krásně upravenému centru dominuje zámek Liebburg z 16. století nacházející se na náměstí. Dnes v něm sídlí radnice. Na náměstí a pěší zóně je nespočet restaurací a kaváren. My jsme se vydali na procházku až k hradu Bruck postavenému v roce 1278. Hrad byl v době naší návštěvy zavřený, ale i jeho okolí a záhadné sochy podobné Nazgúlům z Pána prstenů na hradbách a na zahradě určitě stojí za shlédnutí.
Cestou zpět do kempu jsme se zastavili u 130 metrů vysokého vodopádu Jungfernsprung. K vyhlídkové terase je nutné absolvovat zhruba dvacetiminutový výstup do prudkého kopce. Námaha se ale vyplatí, z terasy je totiž vodopád vidět v celé jeho kráse. Po návratu do kempu jsme si udělali ještě dvouhodinovou procházku k dalšímu vodopádu Gössnitzfall nacházejícímu se poblíž obce Winkel. Vodopád je menší než první zmíněný, je vysoký 80 metrů, to mu ale na jeho mohutnosti nic neubírá.
130 m vysoký vodopád Jungfernsprung
Úterý se neslo ve znamení návratu do třítisícových výšin. Cílem byl vrchol Fuscherkarkopf (3 331 m), nejvyšší bod naší výpravy. Z již jednou navštíveného parkoviště u Kaiser Franz Josef Höhe jsme vyrazili opět po Gamsgrubenweg. Z té nás ukazatel vyslal do příkrého kopce, který nám po dobu dvou a půl hodiny nedaroval jediné místo pro odpočinek. Až poslední půlhodinový úsek již byl mírnější, ovšem nebezpečnější, protože jsme šli po zasněženém hřebeni se strmými svahy po obou stranách.
Od rána bylo ovšem zřejmé, že tato etapa bude úžasným zážitkem. Ocitli jsme se totiž nad mraky, které pokryly okolní údolí. V bezvětří a pod hřejícím sluncem jsme se tak mohli kochat výjimečnými pohledy podobným výhledům z letadla, nicméně my jsme byli v centru dění.
Na vrcholu jsme se zdrželi asi hodinu, nechtělo se nám dolů. Zdolaných 1 072 výškových metrů nám dopřálo jeden z nejvýraznějších zážitků z hor, po kterých se touláme už mnoho let. Bylo jasné, že úterní túru už nic nepřekoná, proto jsme se rozhodli, že ve středu absolvujeme poslední výstup a poté vyrazíme k domovu.
Panoramatický pohled z vrcholu Fuscherkarkopf na alpské vrcholy vystupující nad mraky
Volba padla na vrchol Spielmann (3 027 m). Ráno jsme sbalili stan, opustili kemp a vyrazili do sedla Hochtor. Odtud jsme se vydali tentokrát na západ. Počasí nám opět přálo, byl další slunný den, pouze chvílemi pofukoval studený vítr. Cesta nebyla nijak náročná a opět jsme byli postupně odměňováni pohledy do okolních údolí, na jezera Brettersee a Pfandschartensee a na okolní třítisícovky včetně Grossglockneru a námi zdolaného Fuscherkarkopfu. Cesta na vrchol nám trvala dvě a půl hodiny a zdolali jsme převýšení 600 metrů.
K našemu překvapení jsme zde potkali i další nadšence přicházející z opačné strany, což se nám v předchozích dnech nestávalo. Po návratu k autu jsme si zajeli do restaurace Fuschertörl a v nádherných kulisách jsme se naobědvali. Poté jsme vyrazili na pětihodinovou cestu k domovu.
Heilegenblut leží ve Vysokých Taurách
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
