RECENZE: Je nám opravdu ctí, Michale Prokope. Děti nám prominou

Byli jsme srábkové, vyznává se zpěvák v životopisném dokumentu Michal Prokop Až si pro mě přijdou, jehož premiéru v sobotu večer uvede ČT art v rámci cyklu Je nám ctí. Také z něj se ctí vyšel.

Michal Prokop ve filmu totiž nejen náramně zpívá, ale také se zpovídá ze svých normalizačních selhání: věcně, poctivě, sebemrskačsky, až se chce občas namítnout – Nemáte se vůbec za co omlouvat, jiní prováděli daleko horší věci, aniž by si je vyčítali.

Samozřejmě snímek Jiřího Vondráka vypráví především o muzice, také je rámován připomínkou půlstoletí Woodstocku, kdy ještě hudba slovy Prokopa „měnila svět, což už není“. Jako poválečné dítě, jehož rodiče prošli koncentračním táborem a prarodiče v něm zahynuli, zažil generační revoltu ve znamení kytary, dlouhých vlasů a rokenrolu. 

Když s první kapelou pořádali konkurz na sólistu, byl prý výsledek tak strašlivý, že to raději zkusil sám – a hned na prvním tuzemském beatovém festivalu vyhrál tehdejší student ekonomie cenu pro nejlepšího zpěváka. Předával mu ji publicista Jiří Černý, který tu o Prokopovi mluví jako o zjevení, a zpěvákův kolega Vladimír Mišík se přidává: „Bomba, mě to tenkrát srolovalo!“

Jenže sotva Prokopova kariéra začala, přijely okupační tanky a rockové muzice znovu odzvonilo. Našly se dva krátké úniky, koncerty v Polsku a spolupráce s Josefem Kainarem, „malým pánem v montérkách, který pil i přes zákaz doktorů portské, co jsme mu vozili“. Tak se zrodila památná deska Město Er. Měla význam nejen pro Prokopovu skupinu Framus Five, která se brzy poté rozpadla, ale podle vzpomínky Milana Uhdeho i pro autora textů coby „poslední naděje zahořklého básníka“.

Následná normalizace přinesla Prokopovi životní etapu, kterou naplno pojmenovává „byl jsem hrozně nešťastnej“. Z čistě existenčních důvodů se dal na popovou dráhu po boku Hany Zagorové, která mu svědčila i na svatbě, za záchranu jí vyjadřuje stále vděčnost, jenže „hudebně to prostě nešlo“. Ostatně archivní taneční popěvky z úst mistra soulového zpěvu vypovídají samy osobě. Jenže Prokop, jak opět s odzbrojující upřímností přiznává, zase prý neměl povahu na to, aby šel raději odečítat vodoměry.

Zjevně nejbolestnějším bodem smutné etapy popového trpitele se stal jeho podpis pod takzvanou antichartou. A znovu: nevymlouvá se, nemlží, nekličkuje. „Nezatloukám, byl jsem tam,“ prohlašuje Prokop na rovinu a přidává to, co pamětníci důvěrně znají, zatímco na polistopadové pokolení je nepřenositelné, totiž obraz období „nejistoty, nevíry a strachu“.

Michal Prokop Až si pro mě přijdou

65 %

Režie Jiří Vondrák

Radostnější úsek přichází s obnovenou kapelou a novým tvůrčím týmem, kdy se zrodila legendární Kolej Yesterday; sem spadá také unikátní historka, že slavný song Bitva o Karlův most je vlastně „Nešťastný šafářův dvoreček obráceně“.

Zajímavý je ještě Prokopův porevoluční vstup do politiky – „pochopil jsem, že je to profese a že se ji chci naučit“, na němž Uhde s úsměvem oceňuje, že „dovedl úřadovat, což ne každý umělec dokáže“.

Následné kapitoly - pořad Krásné ztráty, druhý návrat k muzice, vstup do Síně slávy hudebních cen Anděl - už představují běžnou výbavu životopisných modelů. Ještě jednou se však snímek dostane nad popisný standard:  když zazní Prokopova píseň Snad nám naše děti prominou a jeho syn mu promíjí. Jako by se tu dostalo rozhřešení celé jedné generaci s přistřihnutými křídly.