Lasery, znělky, reklamy, veškeré průvodní rekvizity velké show sice zůstaly, porotci se po pauze rozjařeně vítali jako školáci po prázdninách, ale kvůli hygieně pak na všechno zbyli spolu s orchestrem a s desítkou soutěžících sami. „Diváky nemáme, moderátory nemáme,“ shrnul Leoš Mareš, jenž si vzápětí průvodcovský záskok víceméně přisvojil a proměnil ve výhodu.
Zkušený improvizátor se totiž zjevně ocitl ve svém živlu, jako kdyby uváděl běžný rozhlasový potlach. Troufl si dokonce shodit i nekonečné reklamní vstupy, počínaje výrokem: „Teď se podívám, jaké mýdlo mám používat pro časté mytí rukou,“ a konče výzvou před vyhlášením výsledků hlasování: „Prosím vás, vydržte ještě, slibuji, že tahle reklama je už opravdu poslední!“
Nicméně ani Mareš, ani jeho kolegové z poroty – o přeslazených porotkyních raději zdvořile pomlčet – nemohli zaplašit rozpaky ze zvláštního zážitku, který lavíroval mezi aktuálními bezpečnostními omezeními a tradiční monstrózností. Trval více než tři hodiny, každý z deseti uchazečů o titul SuperStar 2020 přitom předvedl jedinou píseň; to znamená zhruba třicet minut čistého času, všechno ostatní už byla pouhá vycpávka.
Kdyby se více zpívalo a méně plkalo, slzelo, juchalo a spojovalo se na dálku s rodinami soutěžících, mohl pořad získat bonusy za návrat k podstatě klání. Ostatně dotyčné vstupy do fandících domácností se beztak potýkaly s kletbou virtuálních zábav koronavirové éry, tedy s mizernou technickou kvalitou zejména zvuku, takže divák se spíše než obsah vzkazů snažil odhadnout, jaký druh chlebíčků mají dojatí příbuzní na stole.
Mezi komorní náladou přátelského večírku, kde vždycky jeden zpívá a devět soupeřů plus pět porotců mu tleská, a prázdným obřím prostorem ateliéru se všemi umělými efekty zkrátka vznikla křiklavá disproporce, z níž nastavování času trčelo ještě okatěji. Koneckonců třeba zákulisní líčení, česání a zkoušení kostýmů se konalo ryze za účelem nebývale názorné prezentace sponzorských výrobků.
Na druhé straně je třeba uznat, že okleštěný večer SuperStar působil pořád uvolněněji a civilněji než patetická estrádní náhražka ceny Eurovize, od níž si vypůjčil princip společné skladby nazpívané jednotlivými účastníky v soukromí a zprostředkované pak „sborově“ pomocí dělené obrazovky.
Nadto výběr finalistů je letos vskutku na výši a potěšilo, že obvyklou popovou nudu prosvětlili volbou skladeb rockových či šansonových. Paradoxně o to chudší byl opakovaně slovník vážené jury, podle nějž byli všichni úžasní, nádherní, wow, přivodili husí kůži, a hlavně si to užili. Brr, na zabití.
Možná by se pro konečné rozhodnutí o vítězi finálové pětice, které Nova odvysílá v poslední květnovou neděli, hodil porotcům jazykový tahák s nápaditějšími projevy nadšení, ale ani tím se na podstatě pořadu nic nemění.
Přiznané limity mohly SuperStar oživit, kdyby se využily naplno jako záměrná ctnost, ovšem jejich propojení s licenční pompézností a nekonečností je ve výsledku kontraproduktivní. Jenom bez davů vřískajících teenagerů v hledišti se show docela klidně obešla.
