RECENZE: Krvavý Bronx vypráví o Brnu přesvědčivě, Praha se krčí v pozadí

Co mají společného román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, projekt Kateřiny Šedé Brnox – a povídková sbírka Krvavý Bronx, kterou právě vydala brněnská nakladatelská dvojka Druhé město a Host? No přece brněnský Bronx, jak se přezdívá tamější lokalitě kolem Cejlu, jedné z nejzaostalejších a nejzatracovanějších částí města.

Obálka knihy Krvavý Bronx | foto: Host, Druhé město

Místu, kde kvetou zločin a neřest, které zabydlují dlouhé stíny minulosti, osobní tragédie a pády, postavy ze společenské periferie, od vrahounů a zlodějíčků přes prostitutky po udřené dělníky a dělnice.

Tedy abychom byli přesní: Krvavý Bronx sice cílí na dnešního čtenáře, ale bere z druhé půle 19. století. Editor knihy Martin Reiner, souběžně nakladatel a spisovatel, měl totiž dobrý nápad: prošel dobový tisk a vybral z novin stručné lokální zprávy, s nimiž se dá po letech pracovat. Šestnáctka autorů s vybraným materiálem nakládá různě: někdo jde hned po ději, jiný obezřetně sleduje situaci z povzdálí, další se vydává cestou fantazijní variace nebo apokryfu, a ještě další zamlží scénu, aby dodal události magický ráz.

Nejchutnější potrava od Hübla a Sýkory

Ta autorská šestnáctka je z valné části hvězdná, abecedně: Bellová, Dousková, Kahuda, Mornštajnová, Soukupová, Stančík nebo Tučková. Samozřejmě by šly ještě další hvězdy ze stáje Hosta i Druhého města přidat, od Jiřího Kratochvila, který je s Brnem spojený víc než osudově, třeba po Jiřího Hájíčka. Nejsou, nevadí; kniha drží pohromadě skvěle i tak. Možná dokonce, že tu nejkvalitnější a nejchutnější „krvavou“ potravu nabízejí ti méně hvězdní, jako Ondřej Hübl nebo Michal Sýkora.

Krvavý Bronx

90 %

kolektiv autorů

Host a Druhé město, 2020, 280 stran

O čem se v Krvavém Bronxu píše? Ve společném jmenovateli je samozřejmě lokalita, její svérázné obyvatelstvo – a jeho neméně svérázný jazyk, vydatně živený němčinou. V čitateli pak přicházejí ke slovu obrázky různého druhu: devatero zločinných bratrů, sprovozených ze světa otrávenou bábovkou; portrét kruté chudoby, předávané nemilosrdně z generace na generaci; postmoderně stylizovaná legranda na aktuální téma „ochrana poctivých živnostníků“; muž-přízrak, fantom, stín, který jednoho dne vpluje do čtvrti, aby ji po jistém čase zase beze slova opustil…

Ta kniha má atmosféru! Je ve svých textech silně vizuální, přesvědčivá, bere čtenáře do hry, dělá prostě z Bronxu podařenou „literární krajinu“. Jde tady o paměť, víru, sen, pravdu – ale i lež, brutální realitu, nevíru, ztrátu paměti. Podobně koncipovaný titul vyšel nedávno o Praze. Jenže antologie Praha noir nemá ve srovnání s Krvavým Bronxem šanci: je kvalitativně rozháraná, šitá horkou jehlou, bez scelujícího nápadu. Minimálně protentokrát je z „druhého města“, jak se tradičně Brnu přezdívá, město první. Tedy aspoň z jedné jeho části…