RECENZE: Trojice The Wombats roztančí, rozezpívá, ale nenadchne

Indie-rocková trojka The Wombats má jméno po roztomilém savci v Austrálie, který jako jediný na světě produkuje trus v hranatém tvaru. Pochází z Liverpoolu a jeden z jejích největších hitů se jmenuje Let’s Dance To Joy Division.

To vše jsou body k dobru, plus samotný fakt, že vombati kombinují taneční rytmy, rockové kytary a chytlavé refrény způsobem, který sice není kdovíjak originální, nicméně funkční. Pokud je kytarový pop vaší doménou a nemáte-li tuhle skupinu dosud v hledáčku, je tu příležitost to napravit.

Ale ještě než si poslechnete novinku Fix Yourself, Not The World, seznamte se s debutem A Guide to Love, Loss & Desperation z roku 2007. Tam totiž dostanete to nejlepší od The Wombats, další alba nejsou špatná, ale víceméně variují již řečené, a to nikoliv jen samotnou kapelou.

Fix Yourself, Not The World

60 %

The Wombats

Týká se to i pátého vombatího počinu. Míchat syntezátory s kytarami po britském způsobu tu už bylo mnohokrát. 

Tahle trojice na to nejde špatně, jejich hudba má vtip, chytlavost a energii.

Schází jí ale osobitost, moment překvapení, něco, co by ji výrazně vydělilo ze zástupu podobně znějících kapel. Proč sáhnout po tomhle, když máme k dispozici Franz Ferdinand, Pulp nebo The Killers?

Poslouchá se to celé velmi příjemně, ale celé to zní jako hudební doprovod k lenivému nedělnímu říjnovému odpoledni, kdy vzpomínáte na končící léto a uvědomujete si, že si z něj vlastně nic nevybavujete. K těmhle písničkám si prostě člověk nedokáže přiřadit žádné konkrétní okamžiky, nestanou se trvalou součástí vašich životů.

The Wombats dokáží napsat zpěvné písničky, neurážejí dobrý vkus, formálně je s jejich hudbou vše v pořádku, ale srdeční záležitost se z ní nestane. Už jen proto, že po úvodních třech hitovkách album Fix Yourself, Not The World padá do nevzrušivého nadprůměru a marně volá po skutečně originálním nápadu.

Nepochybuji o tom, že na koncertech to kapela umí rozjet parádně, v autě její desky fungují na jedničku, ale na opakovaný domácí poslech je tohle album poněkud jednotvárné a nevzrušivé.