A oba, ačkoli tam nezvítězily a dostaly jenom „vedlejší“ trofeje, otevřely svým tvůrcům cestu do světa. Tenkrát Gustav Machatý, nyní Václav Marhoul si totiž zřejmě dobře spočítali, co si historie pamatuje spíše. Poctu, nebo šok? Jistěže to druhé.
V roce 1934 sice vyhrál v Benátkách mezinárodní soutěž dokument Roberta J. Flahertyho Muž z Aranu, ale více utkvělo v paměti, že pravé pozdvižení tam způsobila Extase. Vedle nesporných uměleckých kvalit to byla právě kontroverze, která jí vtiskla nesmrtelnost, byť k ní vedly důvody z dnešního pohledu mírně řečeno úsměvné: Považte, nahá žena na plátně!
Jedni šíleli nadšením, druzí pobouřením. Kdekdo se chtěl ke skandálu vyjádřit. Papež Pius XI. označil film za pornografický a nemorální, tehdejší manžel Hedy Kieslerové, který chtěl erotické záběry s herečkou koupit a spálit, prý proti benátskému uvedení Extase protestoval až u Benita Mussoliniho.
Někde se film dočkal cenzurních zásahů, někde pobouření diváci žádali zpět vstupné a ničili zařízení kin. Ve Státech se promítal s úpravami až v roce 1938, ovšem z jeho hrdinky se stala hollywoodská hvězda vystupující pod jménem Hedy Lamarr a také Machatý od té doby točil už jen v zahraničí.
Jakou pointu připsaly ironické dějiny? Extase si pětaosmdesát let po tamní premiéře odvezla z Benátek ocenění za nejlépe restaurovaný film v sekci klasiky.
Samozřejmě se nedá hádat ani z křišťálové koule, jestli k podobnému typu satisfakce na Lidu někdy doputuje také Nabarvené ptáče, nicméně princip trvá: rozruch se vyplácí navzdory běhu času.
Že z projekcí Marhoulovy novinky odešli lidé, kteří neunesli brutalitu putování židovského chlapce válečnou východní Evropou? I to je přece druh reklamy, z řady Tarantinových nebo von Trierových snímků také slabší povahy tiše mizejí. Jednak je to svobodné právo diváka, jednak pro každého tvůrce lepší zpráva, než kdyby jeho film opouštěli uzívaně z čiré nudy.
Naštěstí je filmový svět ještě natolik v pořádku, že pouze sám šok úspěch nezaručí, ostatně násilí v počítačových efektech už natolik zevšednělo, že probudit upřímnou emoci si žádá mistrovskou práci. A jestli jde Nabarvenému ptáčeti o víc, rozhodne si po středeční pražské premiéře odvážný divák sám, o aktuálních reakcích z festivalu v Torontu nebo o případné nominaci Českou filmovou a televizní akademií na cestu za cizojazyčným Oscarem nemluvě.
Nicméně bez ohledu na to, jak jeho film vlastně dopadl i co se o něm povídá, nelze Marhoulovi upřít jednu podstatnou věc. Dokázal nejen sobě, že to jde.
Že ani u nás nemusí člověk točit rok co rok tuctovou romantickou komedii nebo pár epizod krimiseriálu, které nikdy nepřekročí hranice, jen aby mohl nosit na vizitce hrdé – Povolání: režisér. Že se dá vsadit na jednu jedinou silnou kartu, obětovat jí jedenáct let života, vydolovat pro ni peníze i zahraniční hvězdy.
To vše přitom s vědomím rizika, že pak stejně uslyší, jak to proslulý kovboj české kinematografie s tou svou světovostí zase kapánek přehnal. Ale nejen Machatý by mu stiskl ruku. Protože mlčenlivý nezájem zabíjí každé dílo stokrát víc než sebehlasitější polemiky.
