Na slavnostní pražské premiéře, kde režisér, scenárista a producent snímku Václav Marhoul ve dvacetiminutovém monologu poděkoval snad každému, kdo na výjimečný projekt v nouzi nejvyšší přispěl, byli pouze zvaní hosté. První běžní diváci mají v kinech příležitost od čtvrtka.
S čím by měli počítat? Že výsostná vizuální stránka stojí za mnohá příkoří včetně téměř tříhodinové délky, u některých obrazů by se chtěl člověk dokonce zastavit, spočinout a kochat se jimi jako samostatným dílem. Český lev pro kameramana Vladimíra Smutného je víc než jistota, je to povinnost.
Dále se může těšit na to, že ve všech složkách má Nabarvené ptáče vskutku světové parametry, od zvuku přes výpravu až po obsazení výrazných hereckých typů včetně epizodních rolí. To není běžná česká kusovka pro televizní spotřebu, nýbrž ctižádostivá a poctivá filmařina na doraz.
Ovšem divák by se měl připravit i na strukturu, která zážitku ubližuje. Podoba pozorovatelské road movie od jednoho děsivého výjevu k druhému je čistě lineární až neosobní, může mít libovolný počet zastávek, jejichž obsah se jen obměňuje či opakuje. A stejně jako dítě na plátně, i divák se vůči zvěrstvům postupně obrní až otupí.
Nařčení, že Nabarvené ptáče používá toho nejlacinějšího citového vydírání, totiž prostřednictvím bezbranného dítěte, si Marhoul nezaslouží, pouze věrně přejímá princip předlohy Jerzyho Kosinského. Možná až příliš věrně, protože hrůza ve smyčce na pokračování přestává děsit, dokonce působí monotónně.
Mimochodem, v těch nejintimnějších situacích, které se dotýkají sexuálního týrání malého hrdiny, si Marhoul počíná decentně. Tichý pláč za okny vypoví víc než masakry, jakkoli jsou nasnímané opravdu velkoryse. Prostě pro dobrý film udělali tvůrci maximum, až na jednu výjimku: netroufli si vypravěče Kosinského takříkajíc překopat od základu.
