Koncert se měl konat již roku 2015, ale kvůli onemocnění pianistky a časové vytíženosti obou umělkyň byl odložen a uskutečnil se až v neděli ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina. Jak je u Kožené samozřejmé, nabídl nevšední dramaturgii.
Zahájil ho cyklus Roberta Schumanna Básně královny Marie Stuartovny, komponovaný na německý překlad básní připisovaných Marii Stuartovně a líčící rozhodující i tragické okamžiky panovnice, jež skončila na popravišti. Dále Kožená vybrala písně rakouského autora Huga Wolfa, které na našich pódiích rovněž nejsou často slyšet. Zaznělo jich hned jedenáct, všechny na texty Eduarda Mörickeho, a výrazově sahající od citové vypjatosti až po burlesku.
Nejznámějším číslem programu byly Písně milostné od Antonína Dvořáka a nakonec zazněly ještě Kabaretní písně Arnolda Schönberga, ukazující dosti nezvyklou tvář autora, z jehož tvorby si zkušenější posluchač vybaví spíš pozdněromantické či dodekafonické skladby. Leč autor skladeb jako Zjasněná noc či Ten, který přežil Varšavu v mládí pracoval v berlínském kabaretu, pro nějž skládal rozpustilé, ba lechtivé, ale rozhodně nijak prostinké písně.
Tedy romantika či pozdní romantika v nejrůznějších podobách. Koncert trval i s pauzou téměř půldruhé hodiny, Kožená tudíž zpívala přibližně dvě hodiny, kromě Dvořáka vše v němčině, bez not, což je samo o sobě úctyhodný výkon z hlediska kondice i paměti. Ale profesionalita je u této pěvkyně samozřejmostí, a přidáme-li k dramaturgii její obvyklou preciznost, inteligentní přístup k dílům a výkon pianistky, která byla mnohem víc spolupracující sólistkou než doprovazečkou, bylo zaděláno na špičkový večer.
A přesto nedozníval v mysli tak dlouho, jako některé jiné koncerty Kožené. Toto už je přece jen repertoár, v němž se hlas Kožené i celé její umělecké založení dostávají k samým mantinelům. Čistá, půvabná krása a elegance jejího zpěvu, která tak vyniká v jiných projektech, zvláště barokní hudby, ale třeba i ve francouzském impresionismu, jako by se v romantických mračnech nezřídka ztrácela. Bylo to znát u Schumanna, ale zvláště u některých emocionálně vyhrocených Wolfových písní, v nichž pěvkyni docházela síla a barva a dostávala se na hranici polomluvy a tlaku na hlas.
Pěkný byl Dvořák, ale nešlo se ubránit vzpomínkám na to, jak Kožená na jiných koncertech zpívala Martinů, který je mnohem víc „jejím“ autorem. Schönbergovy hříčky jí seděly vokálně nejlépe, ale popravdě řečeno, není snadné představit si Koženou jako kabaretní umělkyni. Musí se do ní hodně stylizovat. Právě v Schönbergovi ovšem člověk asi nejvíce ocenil umění Mitsuko Uchidy jakožto přemýšlivé pianistky s velkou výrazovou škálou. Celkově to byl sice romantický večer, který ovšem člověk paradoxně ocenil spíš rozumem, než aby byl do něj vtažen emocionálně, což je zase poněkud proti smyslu romantismu.
Kožená dvakrát přidávala, kromě dalšího Schumanna zazpívala i Janáčkovu píseň Lavečka. Prostá melodie, a kolik kouzla z ní vytěžila. To byla Kožená ve své nejryzejší podobě a kvalitě.
