RECENZE: Když se dobrý úmysl mísí se špatným provedením. To je Přehodit řeku

Román Přehodit řeku připomíná německého radiotechnika Rudolfa Formise, který z Československa vysílal protinacistické relace do své vlasti.

Příběh má mnohé společné s okolím Slap. | foto: Archiv Honzy a Blanky Reichardtových

Na začátku stál dobrý úmysl. Seznámit veřejnost s osudem muže, který v roce 1934 přišel do Československa, aby kousek od Prahy zahájil protinacistické vysílání Černé fronty. Bohatá a dramatická historická linka, která končí vraždou Rudolfa Formise, však spisovateli a novináři Iljovi Kučerovi ml. nestačila.

Obálka knihy Přehodit řeku

Do knihy musel vměstnat ještě paralelní příběh novináře Jakuba Halmicha, který v roce 2014 připravuje o Formisovi román, přičemž se zamiluje do mladší dívky. Ohraněji už by to nešlo. Z díla, které se mohlo stát solidním dobovým thrillerem, tak nakonec vznikl žánrově rozmělněný tvar, který neví, co chce říct.

Skáče se z dekády do dekády. Události roku 2014 jsou zbytečně zdlouhavé, kdežto zajímavé dění let 1934 a 1935 zůstává v pozadí. Stránky jsou nahuštěny fakty a událostmi až téměř připomínají encyklopedické heslo. Přitom Halmichovy roztáhlé zamilované monology nevzbuzují kýžený soucit s hrdinou, spíš odpor k citově rozervanému muži středního věku s dvěma dcerami.

Začátek byl slibný

O vyprávění se tak v některých momentech knihy ani nedá mluvit. Zvlášť v závěru, kdy musí komplexnost Formisovy povahy čtenář pochopit jen z dialogu hlavního hrdiny a jeho kamaráda historika. Přitom konflikt osobnosti, v níž se bila lehkomyslnost s hrdinstvím, poskytuje spisovateli jedinečný manévrovací prostor.

Přesto v úvodu román Přehodit řeku působil slibně. Pád Formisovy radiotechnické kariéry v Německu a nástup nacismu je popsán věrohodně, stejně jako jeho rozhodnutí emigrovat do Turecka. Nakonec v úvodu tolik nevadí ani Halmich, ale pouze do chvíle, než se autor začne přehnaně zabývat jeho klišovitým osobním životem. 

Přehodit řeku

45 %

Ilja Kučera ml.

2018, Tebenas, 224 stran

Zcela zbytečnou funkci má v románu linka, která sleduje Halmichův vztah k Rusům. Pro účely knihy je to informace nepotřebná, navíc ještě rušivá. Jako by měl Kučera neodolatelnou touhu si to jednou provždy „s Rusáky“ vyříkat. Mohl tak však raději učinit v jiné knize. Tragikomický příběh o muži, který po anexi Krymu přestane rozumět ruštině, skoro zavání šabachovskou poetikou.

Spisovatel Ilja Kučera ml. tak svou devátou knihou řeku nepřehodil. Chtěl toho říct příliš a nakonec nesdělil nic. Možná snad jen potvrdil rčení, že někdy se vyplatí zcela opustit ješitné autobiografické choutky pro účel zdařilého výsledku. Ačkoliv samozřejmě Kučera sám upozorňuje, že vše týkající se současnosti je zcela smyšlené. Bohužel si stačí zadat jeho jméno do internetového vyhledávače a je jasné, že některé podobnosti čistě náhodné opravdu nejsou.