Nedaleko od Podhájske, ihned u silnice do obce atypického jména Čechy, se během první půle šestnáctého století začaly budovat objekty klášterního komplexu řeholníků Řádu svatého Pavla Prvního Poustevníka. Ten později získal reprezentativní podobu vyšperkovaného vrcholného baroka s monumentálním dvouvěžovým chrámem.
Velkolepý ráz ještě dokresloval termální pramen vyvěrající přímo v klášterním komplexu. Součást inventáře tehdy tvořila mimořádně cenná knihovna, která obsahovala více než tisícovku velmi vzácných svazků.
Ideální místo na výlet z tolik oblíbené Podhajske. Když jsem sdělil cíl výletu recepčnímu, začal se okamžitě smát. „Dobře to místo znám,“ sdělil mně vesele. „Dřív se v areálu kláštera konaly srazy mládeže, tam se tancovalo, bavilo, trsalo,“ překvapil mě. „Zároveň se tu sloužily mše pod širým nebem. Tehdy ještě průčelí zbytků kostela ozdobil dřevěný kříž,“ upřesnil.
Z dřívější podoby kláštera totiž téměř nezůstal kámen na kameni. Pozůstatky kláštera naplno zahalily nálety dřevin a jako memento zmaru z nich nápadně vyčnívá vysoký fragment bývalého pompézního chrámu. Dostupné zdroje přitom křesťanská shromáždění, o kterých mi vyprávěl recepční, datují ještě do první půle devadesátých let minulého století.
Klášter se jmenoval Máriacsalád, ve slovenštině se užívá název Mariánska Čeľaď, nebo fonetický přepis Máriačalád.
Paulínsky klášter Máriačalád v katastru obce Veľké Lovce. Rytina z 19. století.
V dobách minulých objekt krátce obsadila osmanská vojska, neboť mimo jiné plnil i úlohu protiturecké pevnosti. S ní bývá dáván do souvislosti labyrint podzemních chodeb a úkrytů. Ty podnítily vznik pověstí o tunelech vedoucích až do Ostřihomi, Hronského Beňadiku či Nových Zámků. Na existenci tajných podzemních prostor ukazují terénní propady poblíž kláštera.
Církevní éru komplexu ukončily Josefínské reformy. A zároveň odstartovaly dlouhé období postupného chátrání. Zkázu navíc urychlil požár po úderu bleskem, události druhé světové války a následné rozebrání kostela. Za minulého režimu se sice zlepšení nekonalo, budovy kláštera se alespoň dařilo jakžtakž udržet v provozu.
A dokonce tu započala i kompletní rekonstrukce střechy. „Pozůstatky plánovali proměnit na regionální muzeum,“ pokračoval ve výkladu recepční z hotelu. „Dokonce uvnitř vznikl uzamčený přípravný depozitář, kam lidé z okolí přinášeli jako dary různé budoucí sbírkové předměty, které objevili na svých půdách a po stodolách,“ vysvětlil.
„Vzápětí ale nenadále vypukla něžná revoluce, práce se zastavily a depozitář vyplenili zloději. Následně přišla na řadu střecha – kdo sem dojel, ten si odvezl krytinu, trámy, cihly, mramor. A od té doby bylo s klášterem definitivně ámen,“ uzavírá můj průvodce historií.
Klášter z hororu
Zbytky budov jen opatrně vykukují z bujné zeleně, místy se dochovaly skromné ukázky venkovních kamenných ozdob. Osiřelý zborcený areál vyvolává stísněné až nepříjemné pocity. Oproti ležérní pohodě Podhájske jde o ohromný kontrast. Uvnitř spatřuji totální zkázu: opadanou omítku, zbytky štuků, co na počátku hýřily bohatstvím křivek barokního umění, hromady suti, odhalené zdivo kleneb, odpadky po podezřelých mejdanech. Vše mně nejvíce připomíná ateliér připravený k natáčení hororu.
Už letmý pohled nevzbuzuje důvěru v bezpečnost. Starší snímky poničených interiérů zachycují i útržky pestrých nástěnných maleb, jejichž autorem je významný český výtvarník Jan Křtitel Václav Bergl. Ten také svým dílem zkrášlil i místnosti ve vídeňském Schönbrunnu.
Ještě v tomto století zde údajně vyvěral termální pramen podobný zřídlům v Podhájske.
Pochmurné chodby vyvolají pocity tísně.
Z pochmurného rozjímání mě vytrhl příchod rodinky. Dle hovoru to tu dobře znali. Suverénně vkročili do dalšího vstupu důkladně zamaskovaného zelení a rychle zmizeli uvnitř temných chodeb. I s malými dětmi. Docela mě udivila jejich odvaha. Opatrně jsem je následoval. Ovšem stále mě doprovázel pocit nevítaného vetřelce.
Doupě zvrhlosti
Ačkoli klášter by primárně měl primárně platit za místo pokory, čistoty duše, odepření si světských radovánek a ctnostného asketického života odevzdaného Bohu, tak opak byl pravdou. Monumentální osamělý areál vzbuzoval u místních spíše strach a hrůzu.
Drsné svědectví podávají četné pověsti, které leckdy stojí na reálných základech. Řeholní roucho zde mnohokrát oblékli neprvorození šlechtičtí synové. Něco jako dnešní zlatá mládež. A ti byli navyklí na úplně jiný životní styl, než doporučuje Bible. „Bílí mnichové“ se prý k venkovanům chovali silně arogantně. To by se ještě dalo vydýchat. Ale horší situace nastala, když zvrhlíci v bílém rouchu zatoužili po pozemských slastech. A pro své ukojení údajně do svého svatostánku unášeli dívky z blízkých vsí.
Zbytky malby po požáru v roce 1900
Boční stěna kláštera (1900)
Staré příběhy se zmiňují o orgiích, po nichž byla děvčata zazděna, případně odvezena podzemními chodbami pryč a prodána. Traduje se, že i jeden opat zatoužil po krásné snoubence místního mladíka. Krasavici pod záminkou zpovědi vlákal do kláštera. Pak se jí v podzemní cele zmocnil. Dívka se mu statečně bránila a v poslední chvíli, kdy se chystal kobku zazdít, opata proklela. Asi za týden řeholníci uslyšeli z jeho pracovny řev podobný vlčímu vytí. Když komnatu otevřeli, tak místo opata spatřili vzteklého naježeného vlka. Ten okamžitě utekl ven a dodnes se snad pořád potuluje po přilehlých lesích.
Nicméně část pramenů pověsti spojuje až s pozdějším obdobím. Protože po zrušení kláštera Mariánska Čeľaď též sloužila jako vojenský lazaret se špitálem a nevybouření vojáci zřejmě vyráželi do blízkých vsí za chlapským povyražením.
Místo děsu
Přestože klášter je dosti hojně navštěvován, prohlídka vnitřních prostor určitě znamená vysoké riziko, tudíž ji rozhodně nelze doporučit. Rozpukané klenby, široké praskliny i nově zborcené zdivo jasně poukazují na objektivní nebezpečí. Několik let staré informace se zmiňují o záměrech dát komplex znovu do pořádku. Tehdy bylo překvapivě provedeno odstranění náletových dřevin. Podle starších zdrojů areál vlastní církevní právnická osoba.
Internetový průvodce uvádí klášter jako volně přístupný. Ovšem na zadní straně zborceného křídla jsem objevil jednu zcela schovanou drobnou tabulku se zákazem vstupu.
Maránska Čeľaď se nicméně stala oblíbeným cílem badatelských výprav lovců paranormálních jevů. Díky poznatkům z jejich měření si klášter vydobyl označení „nejděsivějšího místa Slovenska“. Dále Mariánska Čeľaď vábí milovníky tajemna, vyznavače urbexu a různé dobrodruhy, kteří se tu pokoušejí pátrat po bájném zlatém pokladu.
Může se hoditJak se tam dostat |
