Nízké Beskydy jsou nejnižším pohořím celých východních Karpat, jen o dva metry přesahují na vrcholu Busov magickou hranici tisíce metrů. To jim však nijak neubírá na divokosti a kráse. Svůj ráj zde naleznou milovníci kvetoucích horských luk a lesních samot, ale také obdivovatelé dalekých výhledů nebo lidové rusínské architektury. Kdo se bude stále držet hraničního hřebene, po několik dnů vůbec nenarazí na civilizaci.
Rozhodl jsem se vyrazit na stokilometrový úsek Východokarpatské magistrály, jedné z nejdelších turistických tras na Slovensku, spojujících na 250 kilometrech vrch Minčol v pohoří Čergov s obcí Ubľa na hranicích Slovenska s Ukrajinou. Zároveň jsem putoval po nejdelší dálkové trase Slovenska – Via Slovakia – která po hranicích obkružuje celou zemi našich východních sousedů. Rozhovor s autorem této stezky si můžete přečíst zde.
Ranní mlha se rozpouští nad rusínskou obcí Ruská Voľa nad Popradom.
Z ranního autobusu vystupuji v mlhou zahaleném údolí řeky Poprad. Ta jako jediný tok pramenící na Slovensku odvádí své vody do Baltského moře a právě u Andrejovky ostře mění směr svého toku k severozápadu. Já směřuji na východ a stoupám od řeky do strání nad rozpouštějící se mraky a postupně se mi odhalují výhledy na oblé karpatské kopce, které mě budou doprovázet po celé čtyři dny. Tolik času jsem si naplánoval na cestu k Dukelskému průsmyku.
Nápis v cyrilici na kraji obce Čirč mi potvrzuje, že se nacházím v kraji Rusínů. Východní cíp Slovenska, stejně jako přilehlé polské a ukrajinské příhraničí, je domovem tohoto etnika, které v některých pohraničních obcích Slovenska převažuje nad ostatním obyvatelstvem. Je tomu tak i v následující obci Ruská Voľa nad Popradom a v přilehlé polské dědině Leluchów.
V Leluchowě si prohlížím první z několika řeckokatolických dřevěných kostelů, které na cestě ještě uvidím. Osm dřevěných kostelů slovenských Karpat je zapsáno na seznamu UNESCO, dva z nich (Ladomirová a Bodružal) leží těsně u cíle mé cesty.
Zeleným tunelem na východ
Stezka se vyšvihne do hraničního sedla u osady Obručné, kde se konečně napojuji na Východokarpatskou magistrálu. Někteří poutníci charakterizují cestu po této dálkové trase jako „zelený tunel“, přičemž původní anglické sousloví „green tunnel“ pochází z USA a vystihuje lesnatý charakter proslulé Apalačské stezky. Monotónnosti se ovšem nemusíte obávat, dlouhé lesní pasáže vedoucí po rozvodí Dunaje a Visly doplňují panoramatické úseky loukami, na jaře posetými kvetoucími orchidejemi.
Jestliže zelená barva smíšených lesů na mě útočí mírou vrchovatou, už méně se mi dostává pramenů. Jeden z mála na celé cestě se jmenuje Kráľova studňa a nachází se poblíž volně přístupné turistické útulny, kterou zde vybudovalo občanské sdružení z nedalekého Lenartova. V té dokonce nacházím bohatě vybavenou knihovnu a tak trochu zalituji, že zde nemohu strávit noc. První den mám totiž v plánu dojít až do Gaboltova, kde mám zamluvený nocleh.
Busov je svou výškou 1 002 metrů nejvyšším vrcholem celých Nízkých Beskyd.
Majitel jediného penzionu v Gaboltově, František Kravčík, je nadšený turista a organizuje pravidelné výšlapy na horu Busov. Večer si povídáme u čepovaného plzeňského piva a pak Franta vytahuje místní raritu – malinkou láhev minerálky Cigeľky, kolem jejíhož pramene zítra půjdu.
Nejmenším pohořím Slovenska
Hora Busov se tyčí přímo nad mým prvním nocovištěm a já tak trochu váhám, zda si druhý den cestu o něco neulehčit a lesnatý vrchol neobejít. Naštěstí tuto chybu neudělám a po hodině a půl stanu na nejvyšším vrcholu celých Nízkých Beskyd, vysokém 1 002 metrů. Zároveň tak zdolávám i nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří Busov, které drží rekord rozlohou nejmenších hor Slovenska.
Na lesnatém vrcholu Busova se mi sice nabízejí jen omezené výhledy, i tak ale zahlédnu vzdálené Vysoké Tatry, jejichž štíty v polovině května stále zdobí sněhová pole. Horu pokrývá přírodní rezervace s původními bučinami, pod korunami stromů pak kvetou doslova lány česneků medvědích s nezaměnitelnou vůní prostupující celý les.
Panoramatická výstupová trasa z Gaboltova na Busov
Kvetoucí „lány“ česneku medvědího
Cesta sestupuje do obce Cigeľka, kde vyvěrá stejnojmenný minerální pramen. Nacházím jeho zdroj a opatrně ochutnávám vodu, která patří k nejvíce mineralizovaným na Slovensku. Chuť má tak výraznou, že přes její léčivé účinky nejsem schopen vypít víc, než jeden malý doušek.
Mířím opět ke státní hranici, po které vede Východokarpatská magistrála, kterou jsem včera opustil. Cestou do sedla Cigeľka se občas ohlédnu, abych se oddal výhledům na kuželovitý vrch Busova a okolní zelené kopce.
Strmé karpatské stráně
Nízké Beskydy, polsky Beskidy Środkowe, se z větší části rozkládají právě na polském území. I proto se na hranici rozhoduji pokračovat do polského lázeňského městečka Wysowa-Zdrój, obklopeného ze všech stran beskydskými lesy. Krátká odbočka z Východokarpatské magistrály má také ryze praktický důvod (doplnění potravin a vody), ale navíc si mohu prohlédnout dřevěný ortodoxní kostel i upravený lázeňský park s několika prameny.
Stezka z městečka opět vystoupá na hřeben, po kterém pokračuje na výrazný vrchol Javorina. Výhledy na polskou stranu částečně zakrývají stromy, absenci lepších panoramat ovšem vyvažují nádherné bukové lesy. Neskutečně strmý sestup severovýchodním úbočím mi již poněkolikáté připomíná, že jsem v Karpatech. Jsem rád, že tudy nemusím jít opačným směrem nebo za deště, kdy vše mnohonásobně více klouže.
Vojenský hřbitov z I. světové války nad obcí Konieczna projektoval známý architekt Dušan Jurkovič.
Mým posledním zastavením na druhé etapě je vojenský hřbitov z I. světové války nad obcí Konieczna s hroby přibližně tří set ruských i rakousko-uherských vojáků. O jeho podobu s mohylou a dřevěnými kříži se zasloužil známý architekt Dušan Jurkovič, jehož nezaměnitelný rukopis se otiskl do celkem třicítky hřbitovů na území tehdejšího Haliče. Oblast karpatského oblouku byla ostatně svědkem mnoha krutých bojů a dodnes je na hraničním hřebeni na mnoha místech možné najít zbytky okopů z první i druhé světové války.
Poutnická nirvána
Následující den si nejprve užívám dalekých výhledů z luk na svahu hory Beskid, abych se pak opět zanořil do hlubokých lesů. Červená turistická značka, která mě doprovází od prvního dne, se tu a tam ztrácí v husté vegetaci. Naštěstí jí doplňují hraniční kameny, takže bloudění tu opravdu nehrozí. Mnohokrát spatřím stáda jelení zvěře, medvědi jsou tu naštěstí (na rozdíl od středního Slovenska) velmi vzácní.
Šlapu krásnými pěšinami a pohlcen samotou, okolní zelení a zpěvem ptáků se oddávám poutnické nirváně. Teprve odpoledne se proti mě vynoří postavy s batohy na zádech – první turisté po třech dnech! Skupinka celkem čtyř chlapíků jde opačným směrem od trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny, celkem chtějí ujít 400 kilometrů až na Oravu.
Z polské strany se státní hranice dotýká Magurský národní park, který chrání divočinu centrální části Nízkých Beskyd. Krajina zůstává z mého pohledu stejná, jediným rozdílem je několik turistických přístřešků vhodných i k přenocování, postavených na hranici národního parku. Jednoduché dřevěné stavby jsou jedněmi z mála na Východokarpatské magistrále, poutníci v nich mohou v suchu přespat, odpočinout si nebo se chovat před deštěm.
Stezka prochází i po hranicích Magurského národního parku.
Nocovat v přístřešku ale tentokrát nemusím, protože jsem si zamluvil ubytování v nedaleké turistické chatě Schronisko Hajstra. Komfortní ubytování stojí uprostřed lesů národního parku na romantickém místě polosamoty Huta Polańska. Jak se dozvídám od majitelky, její otec pracoval jako architekt v Praze a mimo jiné postavil oblíbenou polskou turistickou chatu Markowe-Szczawiny pod vrcholem Babí Hory.
Zbytečná jatka nebo hrdinný boj za osvobození?
K Dukelskému průsmyku už to není daleko, takže čtvrtý den krátce po poledni stanu v nejnižším průsmyku této části Karpat. Místo je známé jako dějiště jedné z nejkrvavějších bitev druhé světové války – Karpatsko-dukelské operace, která se odehrála v podzimních měsících roku 1944 a ve které na obou stranách zahynulo téměř 100 000 vojáků.
Přes vlastní sedlo vede rušná silnice, u které začíná nejznámější dálková turistická trasa na Slovensku – 770 kilometrů dlouhá Cesta hrdinov SNP. Překvapuje mne, že tato ikonická stezka, spojující Dukelský průsmyk a hrad Děvín u Bratislavy, nemá žádný symbolický začátek, který by podtrhoval její význam. Nacházím tu jen samolepkami oblepenou a napůl zrezivělou ocelovou tyč s turistickou značkou.
Z vyhlídkové věže se otevírá panorama na Dukelský průsmyk i vzdálené vrcholky karpatských kopců.
Ze sedla dojdu ke kilometr vzdálené vyhlídkové věži, která byla postavena na místě bývalé pozorovatelny generála Ludvíka Svobody. Platím vstupné jedno euro a přibližně hodinu trávím prohlídkou vojenského historického muzea s množstvím exponátů a informací o rozporuplném masakru, který se tu na sklonku druhé světové války odehrál. Někteří hovoří o zbytečných „dukelských jatkách“, jiní zase o hrdinném vyvrcholení boje za osvobození.
Z vyhlídkové plošiny se mi otevírá nádherné panorama na Dukelský průsmyk i vzdálené vrcholky karpatských kopců. Husté zelené koruny stromů jakoby cudně zakrývaly dávné jizvy a mementa. Zrak upírám k východu, kudy Východokarpatská magistrála pokračuje dalších 100 kilometrů k trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Tuto pasáž si ovšem nechám na příště!
Může se hoditDélka trasy: 100 km (4–5 dnů) Celkové stoupání: 3 450 m Doporučené ubytování: Penzion Gaboltov (Gaboltov), ubytovna U Zosi (Zdynia, 5 km od trasy), Schronisko Hajstra (Huta Polańska, 2 km od trasy) |
