Přelézáme stříbrné zábradlí na vyhlídce a nadšeně se objímáme. Byl to můj první horolezecký křest a trénink na nejvyšší slovenskou horu – Gerlachovský štít. Ten Lomnický jsem prý zvládla na jedničku.
Lanovkami do Lomnického sedla jsme vyjeli mezi prvními. Zatímco si rodiny ve frontě sdělovaly zážitky z dovolené, horští vůdci s lany omotanými na trupu těla si plánovali dnešní výstupy. Lanovkami se dostáváme až do Lomnického sedla v nadmořské výšce 2 190 metrů. Odtud je to ještě dalších 150 výškových metrů procházka „růžovou zahradou“.
Vlastně už se jedná o ostřejší horský terén, občas lezeme po čtyřech, ale příkaz vzít si sedák a připnout se karabinou k lanu dostáváme až pod samotnou Birkenmajerovou hranou. „To lehce zvládnete,“ směje se horský vůdce Branislav Adamec našemu překvapení, když vzhlédneme nahoru.
Na provaz si mě uvazuje jako první, další dva kluky až za mě. Teď se budeme spoléhat na svou hlavu, zručnost a body ve skále, které cestu nahoru jistí. „Hlavní síla musí být v nohou, na ruce se spoléhejte až pak,“ radí horal.
Začínáme pomalu lézt. Začátek je docela dobrý, ale jak přibývá výškových metrů, terén je těžší a asi dvakrát se mi stane, že na příkré stěně nevidím správný chyt, a musím si nechat poradit, kam přesně dát nohu.
„Velmi důležité pro vysokohorskou turistiku jsou boty s pevnou podrážkou, už neplatí, že by se měly nosit jen kotníkové. Doporučuji také dlouhé kalhoty, které vydrží oděrky a do batůžku si sbalit kromě svačiny i větru a vodě odolnou bundu,“ dodává 58letý horolezec, kterého odkojily právě Tatry.
My všechno máme a cestu nahoru to velmi usnadňuje. Proto je mi záhadou, jak se bez toho mohl obejít obuvník Jakub Fábry, který vrchol zdolal jako první, a to někdy v letech 1760 až 1790. Snad si ušil aspoň ty boty s pevnou podrážkou.
Gumoví medvídci na strach
Jsem klidná, nebojím se, nevadí mi se ohlédnout a podívat ze stěny dolů. Baví mě to, hodně. Lezeme postupně, aby bylo lano mezi námi pořád jen mírně napnuté. Kamarád za mnou toho začíná mít dost. Občas mu uklouzne sprosté slovo, přiznává, že se bojí. Nepomáhá, ani když ho na jedné ze zastávek nakrmíme jeho oblíbenými gumovými medvídky.
Jak takový výstup může vypadat, když to člověk umí, nám Branislav ukáže, když poslední z nás zapomene ze stěny vytáhnout friendy, mechanické vklíněnce, které usnadňují lezení. Nechá nás odpočívat a sleze si pro ně. Celá akce, i s vytažením, mu trvá pár minut.
Ještě poslední hrana a jsme nahoře na 2 634 metrů vysokém „Lomničáku“, který byl dlouho považovaný za nejvyšší horu Vysokých Tater. Od roku 1941 turisty vyváží lanovka, ale nevede sem značený chodník.
Cesta zvaná „Normálka“, která je „normální“ jen pro dobře trénovaného horala, je sice zajištěná řetězy, ale doporučuje se zaplatit si služby profesionálního horského vůdce. Kromě „Normálky“ vede na vrchol Západní stěnou řada populárních horolezeckých cest, pojmenovaných podle polských horolezců Stanislawského, Orlowského, Birkenmajera. Nejznámější je pověstná Hokejka.
Pohled z lávky nahoře je nepřekonatelný. Z mlhy nad sluníčkem vystupují špičky hor, přes které se převalují další chuchvalce. Vychutnávám si to, jsem na sebe pyšná. Jako odměnu si dávám kafe a makový koláč, které nabízejí v kavárně u vrcholové stanice lanovky. Má moderní ráz, ale pořád v ní poznávám prostory, kde se pan Anděl ve filmu Anděl na horách seznámil se svou nastávající snachou.
Po půl hodině začínáme navázaní na laně sestupovat „Normálkou“. Brzy zjišťuji, že je to pro mě mnohem těžší než lezení na vrchol. Přidržujeme se řetězů, ale lano se mi plete pod nohami. V jednu chvíli nechám pod sebou koleno tak nešikovně, až mi v něm lupne. Prý to slyšeli všichni kolem. Od té doby mě bolí.
Ze sedla sjedeme dolů lanovkou a přesouváme se do nejvýše položeného slovenského hotelu Sliezský dom, odkud se v pět ráno vyráží na Gerlachovský štít. Na koleno nepomáhá wellness, ani Aperol spritz. Když se o půl páté ráno probudím, mám v apartmánu problém vyjít schody.
Výstup vzdávám, koleno stáhnu obvazy a raději se projdu jen po Tatranské magistrále směrem na Hrebionok, což je téměř po rovině. Když odpoledne vidím fotky těch, co vrchol zdolali, závidím a mrzí mě to.
„Nic si z toho nedělej,“ uklidňuje mě náš horský vůdce Branislav Adamec. „Vždy když něco zdolám, druhý den hned začnu vymýšlet, kam pojedu příště. Ty to máš jasné, vrátíš se do Tater a vylezeš na Gerlachovský štít.“
Může se hoditÚdaje o výstupu Výstupy na Lomnický štít Horský vůdce |
