Na cyklistický přejezd Bílých Karpat jsem nakonec vyrazil v létě. Impulsem mi bylo stabilní a suché počasí, které slibovalo bezproblémové putování na horském kole po lesních cestách i horských loukách. V plánu jsem měl vícedenní přejezd „na těžko“ celé tuzemské části pohoří, pokud možno mimo civilizaci.
Díky teplému počasí a přespání v horské chatě jsem si nakonec vystačil jen s malým batůžkem a bezmála sto kilometrů přes hory a doly mi tak zabralo jen den a půl. Pro větší pohodáře bych nicméně na cestování doporučil spíše dny tři, budete tak mít víc času na poznávání zdejšího kraje.
Trasa lemovaná hraničními patníky
Brzo ráno nakládám v Praze do vlaku kolo a za chvíli už uháníme rychlíkem do Horní Lidče, kde přestupuji na lokálku s konečnou stanicí Bylnice. Tato obec leží na severovýchodním konci CHKO Bílé Karpaty a pro mě je výchozím bodem mé cesty. Odtud na vrchol nejvyšší hory Bílých Karpat, Velkou Javořinu, to mám zhruba šedesát kilometrů, což je slušná porce na celý den.
Chytám se modré značky a směřuji po louce k hraničnímu hřebeni, mým prvním postupovým cílem je 782 metrů vysoký vrchol Javorník. Ostré stoupání z údolí říčky Vláry mě probouzí z ranního kolébání ve vlaku, pot ze mě teče a místy raději z kola slézám a jdu pěšky.
Podle mapy právě teď zdolávám nejstrmější kopec celého výletu a vidinou je mi tak hřebenová cesta, kde už těch vrstevnic tolik nebude.
Červená značka mě z vrcholu Javorníku bude provázet víceméně celý den. Šlapu po rychlé lesní pěšině, lemované hraničními patníky, která se vlní přes zaoblený hřeben bukovým lesem s občasnými výhledy na českou nebo slovenskou stranu hor.
Nikde ani živáčka, jen u rozcestí Na Koncích zdravím pár cyklistů. A to ještě netuším, že to byli první a poslední výletníci, které dnes potkám.
Pokračuji kolem pramene Olšavy s hezky upraveným odpočívadlem přes vrcholy Hradisko a Ochoz, až se dostanu na louky pod Lokovem. Neodolám a vyjíždím na holý Žítkovský vrch, ze kterého se otevírá nádherný kruhový rozhled na kopce kolem Starého Hrozenkova.
Na vrcholu Javorníku, na hranici ČR a Slovenska. Český ukazatel udává vzdálenost, ten slovenský zase čas.
Bukové lesy hraničního hřebene a výhled na slovenskou stranu hor
Vracím se zpět na červenou značku, která vede k motorestu Nový Dvůr. Je to moje jediná dnešní zastávka v civilizaci a ideální místo k doplnění energie a tekutin.
Po Cestě hrdinů SNP
Nyní mne čeká stoupání po silnici na Mikulčin vrch. Nejsem zastáncem prudkých sjezdů, za pár vteřin tak na kole ztratíte pracně nastoupanou výšku a o moc dál se neposunete. Pokud to tedy jde, upřednostňuji mírnější klesání s tím, že tak ujedu větší vzdálenost. Proto z rozcestí Troják volím delší cestu přes Mikulčin vrch a správnost rozhodnutí mi potvrzují nádherné panoramatické úseky z Lopenického sedla do Lopeníku. Cesta tu vede po květnatých loukách a pastvinách a kolem zrekonstruované zvoničky až do malého informačního centra v údolí.
Opět se napojuji na červenou značku, která tu nese název „Cesta hrdinů SNP“. Tato 750 kilometrů dlouhá trasa je nejdůležitější dálkovou stezkou na Slovensku a vede z Dukelského průsmyku do Bratislavy. Teď pojedu po jejím jediném úseku, vedoucím mimo Slovensko.
Rozhledna U Křížku. Panorama na dva nejvyšší vrcholy Bílých Karpat, Velký Lopeník a Velkou Javořinu.
Nořím se opět do listnatého lesa a přes Studený vrch přijíždím k rozhledně U Křížku. Dřevěná vyhlídková věž byla postavena společně s dalšími pěti rozhlednami v okolí a nabízí hezké panorama na dva z nejvyšších vrcholů Bílých Karpat, Velký Lopeník a Velkou Javořinu. Rozhledy tu jsou ale báječné i bez rozhleden, na opačné straně můžete například spatřit hrad Buchlov, Uherský Brod, nebo Vizovické vrchy.
Pěkná a rychlá cesta mě vede dál střídavě lesem a po loukách, minu další rozhlednu Obecnice a vzápětí přejedu hlavní silnici u Horní Němčí. Podle ukazatele to mám nyní posledních deset kilometrů na 970 metrů vysoký vrchol Velké Javořiny a čeká mě tedy poslední dnešní stoupání na nejvyšší bod celého výletu.
V podvečer zastavuji u hezké studánky „Za Lesem“, kde doplňuji vodu. Není to první pramen na cestě a kvituji, že v Bílých Karpatech se o studánky starají a i za dlouhého sucha tady poutníci mohou uhasit žízeň. Široká lesní cesta mne posléze přivádí ke Kamenné boudě, odkud pokračuji horským bukovým lesem k vrcholu Velké Javořiny.
Studánka „Za Lesem“. V Bílých Karpatech se o studánky starají a i za dlouhého sucha tady poutníci mohou uhasit žízeň.
Holubyho chata se nachází na Slovensku.
Holubyho chata je na slovenské straně, jen kousek od hranice a vrcholu Velké Javořiny a představuje široko daleko jediné místo nabízející jídlo a ubytování. Pro mne je to ideální volba, protože tak můžu fotit západ slunce i svítání na hřebeni Bílých Karpat. Potkávám tu dva cyklisty obtěžkané brašnami a také mladého poutníka, který šlape již několikátý týden z Dukly do Bratislavy po již zmiňované Cestě hrdinů SNP.
S větrem v zádech ke Kuželovskému větráku
Vstávám brzy ráno a vyrážím z chaty na deset minut vzdálený vrchol. Východ slunce je impozantní, stojím ve vysoké trávě a pozoruji, jak se proti paprskům rýsují rudě ozářené Strážovské vrchy a Malá Fatra.
V šest ráno mám nafoceno a těším se do pedálů. Dnes mne čeká lehčí půlka přejezdu, méně kilometrů a také převážně klesající profil. Uháním z kopce po červené hřebenovce k západu, pak se od hranice odkláním a po zelené dojedu na další nádherné rozhledové místo, kterým je Šibenický vrch. Uprostřed louky tu stojí dva osamělé buky a malý křížek, obehnaný plůtkem.
Východ slunce na Velké Javořině
Křížek a vyhlídka na Šibenickém vrchu
Chvilku pozoruji krajinu a rozhoduji se, kudy dál. Můžu pokračovat přes lesnatý pohraniční hřeben nebo sjet po loukách do Velké nad Veličkou. Zatím jsem nesnídal a druhá alternativa by mě rychleji dovedla někam do civilizace. Nakonec ale vítězí pohraniční varianta, napojuji se na modrou značku a přes Novou horu a Machovou sjíždím s větrem v zádech na silnici nedaleko hraničního přechodu Vrbovce.
Větrný mlýn Kuželovský větrák leží na malém návrší a dnes tu tedy fičí slušně, místo pro mlýn vybrali naši předci opravdu dobře. Tento nejlépe zachovalý větrný mlýn holandského typu u nás byl postaven v roce 1842 a mouku mlel přes sto let, až do roku 1946. Uvnitř najdeme expozici větrného mlynářství a muzeum horňáckého bydlení.
Zpět do civilizace
Zase je mi líto ztrácet výšku, a tak od mlýna stoupám po zelené značce k vrcholu Kobyla. Teď se naplno prokazuje výhoda léta, kdy cesty a okraje lesů lemují keře špendlíků, trnek a švestek, jejichž větve se prohýbají pod tíhou zrajících šťavnatých plodů. Žluté, červené a temně modré peckovice mi pomáhají zahnat hlad i žízeň dohromady.
Kuželovský větrák je nejlépe zachovalý větrný mlýn holandského typu u nás. Byl postaven v roce 1842 a mouku mlel přes sto let, až do roku 1946.
Projedu hezkým pralesem, minu studánku a cesta mě nakonec vyvede na další nádherné louce. Pode mnou se nacházejí rozlehlé Vojšické louky a přírodní rezervace Čertoryje. Před třicetiletou válkou tu stávaly osady Vojšice a Jiříkovec, dnes tu najdeme květnaté louky a solitérní duby, lípy a jeřáby oskeruše. Sjezd na kole po loukách je pak čirou cyklistickou radostí!
Blížím se pomalu ke svému cíli: prokličkuji kolem chat u Radějova, minu napůl rozpadlou rozhlednu Šumárník a přes Tvarožnou Lhotu po cyklostezce sjíždím do Strážnice. Dva dny jsem jezdil na kole nádhernou moravskou přírodou a cestou potkal více studánek než lidí.
Může se hoditStart a cíl: Bylnice – Strážnice |
